O tom se nemluví! Sebevražda...?

Co to říkáš, prosím tě?! A ty se jako chceš zabít?! Něco takovýho vůbec neříkej!

Typické reakce spousty lidí, když se někdo zmíní, že by radši nebyl.
On se taky člověk poměrně rychle naučí držet o tom radši hubu. Nebo mluvit s psychologem. Ten by to měl snad unést, je na to zvyklý.

Kamarády to děsí a deprimuje. Bohužel i jakákoliv jiná smrt je téma neoblíbené, snad dokonce nevhodné, takže...
Je na to často člověk sám.
Jenomže já si myslím, že by to tabu být nemuselo a nemělo. Co víc, já si dokonce myslím, že skoro každý se někdy dostal do situace, kdy by se nejradši další den neprobudil.

Ono když se někomu nechce žít, nepotřebuje slyšet výčitky, jak to proboha uvažuje, spíš se hodí podpora, láska
a důvody k životu. Ne ovšem formou nátlaku (Tak jsi blbá?! Máš rodinu, ne asi! Ty bys jim to jako udělala?!), protože to se jenom cítí hůř.


Samozřejmě, ta představa, že by někdo, koho máte rádi, mohl ukončit svůj život, je strašná. Každý včetně mne by udělal cokoliv, aby k tomu nedošlo. Ztráta i v představách hrozně bolí.
Ale ne každý, kdo takhle mluví, je rovnou sebevrah, kterému je potřeba volat záchranku pro odvoz na psychiatrii.
Já to tak neberu. Rozhodně je však to, že někomu nezáleží na životě, na tom, zda bude zítra žít, či nikoliv, známkou obrovské vnitřní nepohody a něco je moc špatně.
Může to být „jenom“ únava a vyčerpání – pokud roky bojujete, tak pak už prostě nemůžete. Nebo žijete v něčem,
v čem se to skoro ani nedá, nikdo nenaslouchá, nikdo to nevidí, takže rezignujete a je vám jedno už všechno.
Nebo právo třeba to udělat je taková poslední věc, které se chytit – váš je to život, jenom váš, nemusíte se zodpovídat, nemusíte pořád myslet jenom na ostatní... Možnost, kterou vždycky máte, kdyby se to už opravdu nedalo snést ani den (paradoxně toto vědomí může dost pomáhat žít, protože víte, že tohle prostě vždycky udělat můžete, takže to zatím ještě zkusíte zvládat).
Každopádně já jako kamarádka jsem mnohem radši, když o tom spolu mluvíme, než aby se někdo trápil sám, protože se (už) mluvit bojí.


Mám tedy pro upřesnění samozřejmě na mysli něco trochu jiného, než psychopaty, kteří výhružky zabitím se používají jako nástroj manipulace, vydírání, páchají demonstračky na denním pořádku a ničí tím cíleně život všem okolo. Nebo skutečně pacienty s psychiatrickou diagnózou, kde je nutná kompenzace, tam úplně jen laická podpora nemusí stačit.

Dobře, co se honilo hlavou mně?

Vím, že jsem tyto pocity měla ve čtrnácti letech při první „atace“ kdo ví čeho vlastně. Tehdy jsem na čas ztratila schopnost k někomu něco cítit a prožívat normálně pozitivní emoce. Cítila jsem jenom prázdno.
A aby to nebyla nuda, rovnou jsem nafasovala vtíravé myšlenky na to, že vlastně svoje kamarády nemám ráda, mohla bych jim ublížit...
Bylo to hodně náročné, protože jsem neměla tušení, co se se mnou děje a hlavně, kdy a jestli vůbec to někdy skončí. Bylo mi pekelně zle, na samostatnou návštěvu psychiatra/psychologa malá... Tak to jsem v určité momenty toužila už se ráno neprobudit, radši než prožívat další takový den.

Potom když mi bylo devatenáct, kolem maturity, problémy doma a končil můj život na střední, vlastně vše, co jsem znala. Měla jsem pocit, že už mě nic nečeká, že všechno, co jsem chtěla, jsem už udělala a dokázala.
Strach z budoucnosti. Stres z toho, abych odmaturovala, psychické bloky ve výuce, přijímačky na nichž mi hodně záleželo, závislost na osobě, o níž jsem netušila, zda ji neztratím právě po konci střední...
Cítila jsem se hrozně unavená.
A ještě o hodně víc později, když mi na vysněné VŠ všechno ztroskotalo. Bojovala jsem dost dlouho a na krev. Pak už jsem chtěla jediné – nebýt. Nemuset už o nic bojovat, pořád se rvát, bát, stresovat, snažit... Nemohla jsem dál. Nespala jsem, pořád se jenom učila. Problémy doma. Vědomí, že tohle je jediný sen, co mám. A končí, protože jsem moc slabá... Unavená.
Cítila jsem se zahnaná do kouta, nic jsem nedokázala, lidi mne opouští, nedokážu si najít práci, fungovat jako ostatní, nikdy nebudu, co jsem měla být... Jenomže už nemám na to se snažit dál, prostě nemůžu, je mi pořád jen zle. Selhání. Nechtěla jsem se už ani probouzet, někdy jsem brečela ještě dřív, než jsem se naplno vzbudila.
Nešlo mi jíst. Naštěstí to už jsem potom brzy našla Hani, mou výbornou psycholožku, se kterou se to dalo sdílet.

A potom ještě někdy mám pocit hrůzy z budoucnosti ve světě, kde se děje něco, co nemůžu ovlivnit, co nemám pod kontrolou. Že takhle žít nechci a nebudu... Tohle už je způsobené vnějšími podněty (pandemie covid19 a nesmyslná
opatření, vyhlídky co to způsobí dál, strach o moje lidi) v kombinaci s úzkostí, kterou už jinak zvládám mnohem lépe, než před lety.



Nicméně tedy, i když jsem sama zažila, jaké to je, nechtít žít a to ne jednou, chápu svým způsobem ty lidi, co už to tady nezvládnou (v okolí několik případů bohužel znám), nepřipadám si jako magor, co by měl ostatní děsit. Nemám pocit, že by se na toto téma nedalo mluvit.
Když mi občas někdo řekne, že přemýšlí, jak jednoduché by bylo nezůstávat naživu, tak si o tom normálně
povídáme – co si budem, v mnoha situacích samozřejmě bylo... A řešení to taky pochopitelně je. Existuje to. Ale to bude, i kdyby všichni jenom mlčeli, nebo konverzovali výhradně o pozitivních věcech.


Hodně pomáhá vyslechnout.
Nepřesvědčovat, jak je život úžasný a nádherný, zalitý sluncem – on pro někoho, kdo je takhle na hraně sil, zrovna není. Uznat, jak těžké to je a taky, že má člověk na tyhle pocity právo. Není to nenormální. Je to smutné, že se tak
musí cítit, ale on pro to není špatný a nic zlého si nezaslouží. Pravděpodobně to přejde, bude líp.
Nic nepomůže víc, než když máte někoho, kdo je tu pro vás, tohle unese a má vás pořád rád. To je i velká motivace. (Ano, někdy se člověk cítí jako obrovská přítěž no, to tak taky bývá, když je fakt zle. Bolí to, že vás má někdo rád a drží. Ale pořád je to velká motivace.)

Bohužel protože je to téma těžké, spousta lidí nechce poslouchat a tudíž reagují špatně. Hned okřikují, že o tom mluvit nemáte, nesmíte, je to nepřijatelné. Citově vydírají, jak jste špatní, že nemyslíte na svoje okolí. Častý je taky argument, že jiní by žít chtěli a nemohou.
Ano, to je veliká nespravedlnost. Nicméně pokud si někdo rozbije nos a pláče, protože to bolí, taky to nezačne bolet méně, když mu řeknete ať neřve, že někdo jiný si třeba zlomil vaz. Tohle je stejné, jenom bolí duše a ta (bohužel) není vidět.

Z mých zkušeností lidé, kterým je zle natolik, že se cítí v tu chvíli slabí na další žití, nejsou žádní blázni se žiletkou v kapse, ale nešťastné, unavené a bolavé bytosti, hledající jenom pochopení. Podobně, jako dítě s rozbitým kolenem je fajn pohladit a utěšit tím, že víte, že to bolí a potřebuje brečet, jste u něj a ono je to pak zase dobré... Tak je fajn kamarádce, co se svěří s pocitem, že by chtěla radši umřít, vyjádřit pochopení, vyslechnout si to, dát najevo lásku jakým způsobem kdo potřebuje... A ono i tohle je většinou pak časem zase dobré.
Trvá-li to dlouho, opakuje se, myšlenky se vtírají a obtěžují, nasměrovat k psychologické pomoci je důležitá, užitečná věc, kterou můžete pro své blízké udělat.

Poměrně znepokojivé taky je, pokud se někomu podaří dostat až do stavu rezignace, tedy dlouhodobě nevidí smysl života a je mu úplně jedno, jestli ho zítra přejede auto. Ačkoliv má třeba na první pohled fajn život, nebo malé děti. Tohle určitě není něco, co by si kdokoliv vybral dobrovolně a většinou se do takové situace dostane po mnoha letech nějakým způsobem frustrujícího života, kdy se třeba snaží všechno řešit, ale bezvýsledně.
Opakující se zkušenost "řeším problém - nefunguje to - jsem za toho, kdo hledá problémy" vede logicky k pocitu,
že ten blázen jste vy, v čemž vás bohužel okolí často utvrzuje, a posléze právě k rezignaci. Ti lidé si prostě zvyknou. Sice jsou nešťastní, ale považují to buď za normální, nebo neřešitelné.
Smutné to je, ven se z toho dostat určitě dá. Podpora je moc důležitá. Rozhodně v těchto případech jsem pro pomoc psychologa.

Kdy je skutečně zle a člověk by se měl bát, takže hledat rychle odbornou pomoc?

Za mne: Pokud se jedná o někoho, kdo má příznaky psychiatrického onemocnění nebo už i diagnózu a skutečně vyhrožuje sebevraždou, nebo cítí akutní potřebu se zabít a mluví o tom naléhavě.
Pokud víte, že už se o sebevraždu někdy dříve pokusil, nebo se sebepoškozuje a stav se zhoršuje.
Pokud prožil velké trauma, není to třeba úplně psychicky odolná, stabilní bytost, nebo v životě neměl nic, než právě ztracené.

Na závěr... Když se to stane. Někdo ve vašem okolí se zabije.
Nemohli jste nic udělat, ten člověk se rozhodl sám za sebe, a to ukončit svůj život. Měl pro to důvody, které doopravdy znal jedině on. Není to vaše vina. Nikdy to není vaše vina. Nemohli jste tomu nijak zabránit.

"Já vím, že nemůžeš pochopit,
proč to tak je, proč už nechci tu být,
máš v očích otázky, co se mnou bude teď,
ptám se já, ptáš se ty, neznáme odpověď.
 
Nezvládám osud nést, nemám sil bojovat,
zamotaná do věcí, s nimiž si nelze hrát,
se spoustou přátel a tak sama na všechno,
zkouším zda nešlo by už se nenadechnout.
 
Nešlo a nešlo, to vím líp než kdokoliv,
šílená chci jen, ať srdce už nebolí,
pro tisíc věcí, s nimiž nelze nic udělat,
nemůžu takhle žít, nemůžu už se smát.
 
Moci se rozplynou, jak pára nad lesem,
já bych vzkaz nechala, že přece někde jsem,
nejsem dost silná pro ten lidský svět,
kéž bych tak mohla, tam někam, zpět...
 
Zůstat nejasnou vzpomínkou, kterou má někdo rád,
nebýt už nešťastná, nemuset už se prát,
tiše změnit běh osudu, odejít,
všechnu tu bolest si s sebou vzít..."