Nesahej na mě!

Žijeme v bezkontaktní době.

Nejen většina transakcí, ale i většina kontaktů mezi lidmi probíhá online.
Navíc v zemi, kde obecně není moc běžné otevřeně dávat najevo emoce a vlastně to není ani moc žádoucí. Do vřelosti jižních národů máme skutečně daleko, každý si hlídá svoji bublinu...
A ještě k tomu mám pocit, že se vnímání všech fyzických kontaktů mezi lidmi za poslední roky velmi výrazně sexualizovalo. Reálně dnes má učitel ve škole problém dotknout se dítěte, třeba když potřebuje utěšit, protože vidí možnost obvinění se sexuálního zneužívání.

Lidé tu už neumí (a bojí se) být spontánní.
Není divu, protože dotýkat se ostatních je víceméně vnímáno jako něco nenormálního (jen tak sahat na cizí lidi se přece nedělá). Hodně lidí je zároveň nedomazlených, protože tím, že se naučili být nekontaktní, jim chybí blízkost, která nemá nic společného se sexem (ale občas se ji takhle snaží vynahradit, což není úplně to, co by fungovalo).

Naučíme se zpozornět, když na nás někdo sáhne, protože je to divné až ohrožující. A naučíme se sami to nedělat, přesto, že je to jeden z nejvýmluvnějších komunikačních prostředků, jímž lze vyjádřit podporu a lásku, protože nechceme být ti divní, samozřejmě.

Sama nejsem extrovert a nikdy jsem neměla ráda větší množství lidí kolem sebe, ani jako malá holčička jsem nebyla zvlášť mazlivá. Přesto jsem v pubertě z nějakého důvodu považovala sama sebe za kontaktní bytost.
Postupem času jsem se ale stala mnohem více nekontaktní a mnohem ostražitější. Proč?

Protože na jednu stranu člověk musí strpět kde co, aby byl „normální“ a situace, kdy byste se chtěli bránit, ale nebráníte, postupně způsobí averzi a odpor.
A na druhou, když hledáte u svých kamarádů emocionální podporu, objetí, právě tu nesexuální blízkost, ale místo toho se vám dostane odstrčení a odporu... Už to znovu nechcete zkoušet.

V obou případech se jedná o krajně nepříjemné a ponižující zážitky. Každý se pochopitelně vypořádává s takovými věcmi jinak, ale jednou z možných reakcí je znovu to nedovolit, držet si co největší odstup – jak mentální, tak i fyzický.

Konkrétně třeba od určitého věku a v partě se očekává, že dovolíte klukům nějaké ty doteky a přitulení, které pochopitelně mohou vést k dalším věcem. Pokud ne, a opakovaně ne, tak jste divná a nic s vámi není. Totéž v bledě modrém jsou všemožné kontaktní hry s vrstevníky, které jsou sice dost trapné, zvlášť pokud druhé děcko opravdu netouží po tom, být zrovna k vám přivázáno kusem provazu a tak, ale přece sranda, ne?
V těchto situacích se ale necítíte bezpečně, nemáte je pod kontrolou. V mozku se spíná obranná reakce a úzkost.

Proto mám já osobně problém s tím, aby na mě sahal někdo cizí. Vzbudí to ve mně tytéž pocity, jako výše zmíněné situace kdysi. Dá se to přežít, ale je to nepříjemné, protože můj mozek vnímá domnělé nebezpečí, takže adekvátně reaguje... Na podněty, na které by neměl.

Druhá strana mince – já sama jsem velmi opatrná, když jde o dotýkání se někoho jiného. Buď proto musí být dobrý důvod (když je člověk hodně smutný a já ho chci utěšit, tak potom funguje spontánní reflex ho obejmout a nepřemýšlím), anebo jde o lidi natolik blízké, že se nebojím. Proč bych se měla bát...?
Moje „nejlepší kamarádka“ po dlouhé roky střední i vysoké školy se mi postarala o důvod. Posuzovat psychiatrickou diagnózu dítěte, jímž byla, mi nepřísluší, ale jisté je, že pro ni byla jakákoliv blízkost hnusná a nepatřičná, a potom také to, že mě po většinu času vůbec neměla ráda. Mnohokrát jsem se tedy dočkala odstrčení, odehnání, odsednutí ode mne, neskrývaného odporu v očích, za trest se mnou nemluvila, když jsem se chovala nevhodně a tak.
V té době byla přesvědčená, že ona je normální a já divná. Tohle dítě v pubertě snadno a rychle přijme za své, zejména když má jenom jednu kamarádku a ví, že některé výčitky jsou i oprávněné – tak proč ne všechny?

Můj největší strach tedy je strach z odmítnutí. Z toho, že mě někdo, koho mám ráda, od sebe zase odstrčí. Odstup je tedy nutný. Chrání mne před zklamáním, které bych těžko nesla.
Samozřejmě tohle není nic definitivního, ale potřebuji se svými lidmi většinou čas. Abych zjistila, zda jim můžu věřit a co si můžu dovolit.

Ve finále... Já nejsem nekontaktní. Mám ráda blízkost, s těmi správnými lidmi a ráda ji i dávám. Jen je to celé prostě trochu složitější.

Proč je podle mě vůbec zajímavé se nad tím takhle zamýšlet a to i tady na stránkách?

Myslím si, že mi pochopení mechanismů, jež fungují u mne, pomohlo pochopit také podobné problémy u jiných lidí. Už jsem potkala dost „nekontaktních lidí, co to ve skutečnosti jen mají víceméně jako já, stejně jako těch „nemluvících“, co se mnou ale mluví.
Razím heslo – čím víc se naučíš (i o sobě), tím víc chápeš a čím víc chápeš, tím líp můžeš někomu (ano, i sobě nakonec) pomoct. Některé věci můžu předvídat, mnohým rozumět.
Člověk musí začít od sebe. :-)

Takže třeba se někdo v tomhle poznáte a přivede vás to k zamyšlení, anebo k lepšímu pochopení někoho z vašeho okolí.
Hodně štěstí.