Ti mí osudoví koně

Jaka

narozena: 10.3.2003
plemeno: typ pony
barva: hnědka bez odznaků
KVH: cca 110cm
matka: Jessica, typ pony, plavka, z matky Judita (typ pony), po otci Brit (fjord)
otec: Hopík, typ pony, nelincentován, ryzí strakáč
chovatel: Pavel a Martina Studničkovi, farma a chov koní Vrchovany
majitel: Lenka Dvořáková
hříbata: Jonáš (2006), Jenifer (2008)

Jakina je moje. Vždycky byla a nyní, v r.2022 je to už oficiální. Moje koňácká rodina, celá parta lidí z Vrchovan, mi ji nadělili k narozeninám a splnili mi tak sen, který jsem měla skoro polovinu života.
Poprvé jsme se s Jakís poznaly v roce 2007, ale víc pak o dva roky později. To jsem na ní poprvé seděla a postupně se přestala bát jezdit - díky ní. Vždycky byla vyjímečně hodná a snadno jezditelná, pak se jako starší naučila, že když si jezdce trochu otestuje, možná není třeba poslouchat - takže teď co tak úplně nemusí, často neudělá. Zvlášť na jízdárně, to ji nebaví, ve více koních za nimi utíká, sama je lepší, ale umí se pěkně vztekat, jakmile po ní člověk chce něco těžšího. Není ale nijak extrémně zákeřná nebo zlá, má klidnou povahu, spoustu věcí vůbec neřeší, není lekavá, na ošetřování si nechá líbit skoro cokoliv... Na vyjížďkách je super a v pohodě, na vodění dětí taky, jenom se umí hrozně courat. :-)
Na levé oko nevidí co ji znám, nicméně pod sedlem to skoro není poznat. Je to mazlík, i když jako malinká byla prý velmi plachá.
Nemá ráda spreje a ostříkávání studenou vodou, ale dá si říct. Naopak pamlsky ráda má, ale není nejlepší ji odměňovat během práce, protože okamžitě ztratí soustředění a veškerou pozornost upře na obsah kapes.
Ona je můj opravdu osudový kůň, zažily jsme spolu celkem dost, roky to byla víceméně jen ona, proč jsem se na farmu vracela a i když je to někdy pěkná opice, nikdy bych ji nevyměnila. Milovanou...

Co se týká Jakušiny rodiny, maminku Jessicu jsem taky znala, ačkoliv jsem na ní nikdy neseděla, měla povahu podobnou - lehce zvladatelná, klidná kobylka, vhodná k dětem a do provozu. Otce Hopíka jsem na farmě nezažila, stejně jako Jakči první hříbátko Jonáše.
Ale dceru Jennifer narozenou v roce 2008 jsem znala, ta po matce bohužel povahu nezdědila. Byla - někde tedy předpokládám a doufám stále je - to zvědavá, kontaktní a hrozně milá kobylka, ale pod sedlem dost temperamentní a hůř ovladatelná. V roce 2015 se stala maminkou klisničky Jessicy a pak byly obě prodány.
Dál jsem ještě znala Judy, Jakuny polosestru a moc příjemnou, šikovnou klisnu, o něco živější, a taky Jamie, což byla neteř Jakiny matky, kobyla spíš pro zkušené, ale zase šikovná skokanka.

Jakuny matka Jessica


Jakuny dcera Jennifer


Jakča dohlíží na svoji dceru :)

 
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Genus

Genus jako hříbě na PD, foto Z.Mejzrová

Genus jako parkurák v JS Javorník, foto J.Kotíková

narozen: 25.4.2002
zemřel: 2013
plemeno: typ teplokrevný
barva: hnědák, na čele kvítek, pravá přední po spěnku bílá
KVH: 185cm
matka: Gloria Vin, americký klusák, hnědka s odznaky, z matky Glazunja (am.klusák, hnědka) po otci Logan Kosmos (am.klusák, hnědák)
otec: 241 Admetos Sultanliebe, český teplokrevník, hnědák bez odznaků, z matky Sultanliebe (německý teplokrevník), po otci Admetos (německý teplokrevník)
chovatel: Soňa Vundrová, stáj Prašný dvůr
majitel: MUDr.Zdeněk Kleihampl

Genusek byl moje první koňská láska. Podle něj mám také přezdívku Genča, jíž mě hlavně ve Vrchovanech i dnes všichni oslovují a pod kterou jsem tam známá...
Tento obrovský hnědý valach byl v roce 2004 první kůň, kterého jsem ve stáji Prašný dvůr poznala. Stál v boxe hned napravo za dveřmi a koukal z něj ven se zvědavostí mládí - byl tehdy teprv dvouleté hříbě... Dostala jsem za úkol ho pořádně vyčistit, byť to tuším ani nepotřeboval. Strávila jsem s ním, tím velikánským, mladým, přátelským koněm celou dobu, co jsem byla ve stáji. Zamilovala jsem se do něj, stal se mým kamarádem, i když jako malá holka jsem si skutečně ani nepředstavovala, že bych si snad někdy mohla na něj sednout.
Ostatně, Genus už v té době stejně nepatřil Soně, ale byl prodaný "doktorovi". Mám z té doby bohužel jen málo vzpomínek. Vím, že později se nevydařilo jeho obsedání v tomto směru svérázným člověkem, což následně dalo asi hodně práce lidem ze stáje změnit a když se to snad povedlo, majitel si ho odvezl pryč a ustájil na Javorníku.
Tam byl valach připravován pro parkurové závody pod Pavlem Mackem a v soutěžích se později dostal až na stupeň S. V drezuře pak L.
Ještě na PD se o něj starala Šája Futschiková, se kterou jsem se o mnoho let déle sešla ve Vrcho, na Javorníku pak Jana Kotíková a ta mi taky poskytla nějaké fotky i info, jak se koník má.
V roce 2013 při cestě z výběhu uklouzl na ledu, upadl a nešťastně si zlomil vaz. Dozvěděla jsem se to později víceméně náhodou a zmizela naděje, že bych starého kamaráda z dětství ještě někdy mohla vidět a pohladit...

Genuskovu matku Winču znám z PD, je to malinká šklebivá klusačka, která ale nikomu neublíží, pod sedlem bývala velice temperamentní co vím, na ošetřování hodná a nejlepší byla jako matka svých hříbat, z nichž vždy bez výjimky vyrostli koně s dobrou povahou.
Otce Ádu jsem nikdy nepoznala, podle toho co se říká zřejmě šlo o hřebce s komplikovanou povahou, jehož se lidé i báli, ale našli se tací, co se s ním dokázali spřátelit, například Soňa... Hřebec působil v plemenitbě do roku 2003, kdy se po něm narodila poslední hříbata (první potomky měl v roce 1989) a uhynul v roce 2005.
Zajímavostí je, že z ročníku 2002 ve stáji Prašný dvůr, což byla tři hříbata a všechna po stejném otci, dnes žije jen jediný potomek a to je Soni milovaný palomino hřebec Don Admetos. Je to tedy Genusův polobratr...

já s ním bohužel žádnou fotku nemám, vyfotila jsem jenom ségry...


Genus jako úplné miminko, foto nejspíš Soňa Vundrová


Genuse matka Gloria Win

Další oblíbenci, co se dotkli srdce...

Deana

narozena: 12.4.2013
plemeno: typ teplokrevný
barva: ryzka, hvězda přecházející v nosní pruh, levá přední a levá zadní ponožka
KVH: neznám
matka: Lada, typ teplokrevný, palomino s odznaky, z matky Lybie (český teplokrevník, ryzka) po otci Sandy (český teplokrevník, palomino)
otec: Don Admetos, český teplokrevník, nelicentován, palomino s odznaky, z matky Démona Kinská (kůň kinský, palomino) po otci Admetos Sultanliebe (český teplokrevník, hnědák)
chovatel: Soňa Vundrová, stáj Prašný dvůr
majitel: ---
hříbata:

Deanka byla hříbě, co mě vzalo za srdce. Když jí bylo jen pár dní, šla jsem ji a její matku Ladu fotit. Kobyla si mě nevšímala, byla klidná a v pohodě, a ta maličká tak krásná, zvědavá, kamarádská a úplně nová na světě, od kterého čekala jen dobré... 
Tak jako s Genusem jsem i s ní byla delší chvíli ponechána o samotě a během toho času jsme se spřátelily. Hříbat jsem znala za život hodně, nejedno vyhlížela s očekáváním, jednoho prcka pomáhala krmit, když mu matka zemřela, ale Deana jediná, a později Rozi, se prostě dotkla srdce. 
Rostla rychle, jako malá měla potíže s nožičkou právě kvůli tomu, pak si způsobila ošklivý úraz na tváři, jako puberťačka zkoušela hranice šklebením a zlobením, ale vždycky byla stejně úžasná. Vyrostla z ní krásná dospělá klisna, kterou já už bohužel vůbec neznám. Ale... Nezapomínám a nikdy nezapomenu na kobylku, o  níž jsem byla přsvědčená, že pro mě nikdy nebude a přece ji měla ráda. 
V roce 2023 se Soňa rozhodla Deanku prodat a i přes naši snahu, aby tato výjimečná kobylka skončila u nás ve Vrchovanech a já s ní mohla přece jen pracovat, skončila kdo ví kde. Bohužel na tom moje mnohaleté kamarádství se Soňou nezměnilo vůbec nic. Je mi to velmi líto.

Co se týká rodiny, znám oba rodiče a bábu. Lada, Deanky matka, je trochu šklebivá, ale pod sedlem spolehlivá klisna, její úsilí vyhovět jezdci záleží na tom, kdo na ní sedí, pod začátečníkem nemaká, dokud jí to neřekne správně. Doneček, otec, spojení nebylo zrovna žádoucí, je krásný, impozantní hřebec, ale povahu má složitější. Se svou jezdkyní a majitelkou Soňou je přítel, funguje jak ona chce, pro cizí ale umí být nepříjemný až nebezpečný, když překročí jeho hranice. 
Matka Donečka, klisna Démona, doma zvaná Dona, je hodná, vysoká žlutá kobyla, klidná na ošetřování, bezproblémová pod sedlem, byť se umí přidat, pokud jiný kůň dělá neplechu. 

Deanka jako úplně malá


Deana dospělá klisna, 2020, foto Soňa Vundrová




Deany matka Lada


Deany otec Don Admetos


Deany bába Démona Kinská

Rozárka

narozena: 22.5.2017
plemeno: kříženec
barva: vraník
KVH: neznám
matka: Habibi, kříženka, bay tobiano (černá hnědka), z matky Borta (anglický plnokrevník) po otci Stardust Tuff (American paint horse, black tobiano nejspíš)
otec: Bondi Kay Legacy, american quarter horse, smoky black, z matky Lazy Kay Bonanza (american quarter horse, chestnut s odznaky) po otci Imprints Legacy (american quarter horse, black)
chovatel: Hana Vasková, ranč Bílá skála
majitel: ---
hříbata:

Rozi, aneb "stalo se to zas". Stejně jako Deanka mě tahle klisnička oslovila jako malé hříbě a to jsem s ní ani nijak moc času nestrávila. Ale prostě to tam bylo... Od malička měla v očích, že bude úžasná. Jemná, něžná, citlivá a opatrná, ale taky milá, přátelská, spokojená s lidmi i s kamarády ve stádě, k nimž někdy byla i trošku drzá.
Kamarádila se se stejně starým hřebečkem Snapíkem, v ročníku byl ještě druhý hřebec Winner, ten z nich ale nejdřív opustil domovskou stáj. Kluci měli a mají velký potenciál do sportu, práce, super původy... Rozárka ne, myslím, že pro ni je dáno být někomu nejlepším přítelem, na něhož se dá spolehnout. A srdeční záležitostí.
Ne, že bych v situaci, jaká na ranči byla a je nechápala nutnost prodeje, ale určitě jsem tak trochu doufala, že se neprodá. Já ji koupit nemohla, co bych si počala s hříbětem, ale... Je škoda, že je pryč.
Na práci ze země byla Rozi moc šikovná, spolupracující, hezky reagovala na pobídky a rozhodně má potenciál být jednou stejně super, jako její matka, otec i bába.
Nakonec se prodala jako čerstvě obsedlá někam k Frýdlantu. Teď už chodí pod sedlem i do terénu a co vím, věří jezdci, věci kolem nijak přehnaně neřeší a nová majitelka z ní je nadšená. Aby nebyla - ona prostě byla, je a bude vždycky úžasná...
Rozi určitě mohla být moje, kdybych o to stála, ale věděla jsem, že na hříbě prostě zkušenosti nemám. Takže i když na ni často myslím, vím, že by to dobře nebylo...

Z její rodiny znám matku, otce a bábu.
Mamina, klisna Habibi, pro nás Bibinka, je jedna z původních čtyř koníků na ranči. Takže ji znám od jejích dvou let... Citlivá, rychlá, ochotná a pracovitá kobylka, vyžadující jemné zacházení, pak je zlatá a bezproblémová. Začátečníka na sobě taky snese i se špatnými pobídkami, ale nesmí to být často, to by ji asi ničilo. S Bíbou si Hanča plnila kurz Straightness trainingu a až nás překvapovalo, jak ochotně a ráda se klisna učila. Opravdu dobré zvíře, co se snaží vyhovět, byť nemá žádný super původ.
Otcem Rozi je, stejně jako u Deanky ne úplně kontrolovaně, plemenný hřebec Bondi Kay Legacy, neboli Bonďák. Znám ho od hříbátka, protože se na ranči narodil. Jako hříbě byl nesmírně ostražitý k lidem, plachý a nedůvěřivý, z čehož ovšem vyrostl do zvědavého, kontaktního, charakterního koně, způsobně se chovajícího hřebce. Je skvěle vychovaný, ochotný, šikovný, nic neřeší, věří člověku...
Bába Bonnie, matka Bonďáka, je klisna importovaná z Kanady, hodná a mazlivá na ošetřování, výborná matka, pod sedlem perfektně vycvičená, takže rychle reaguje na sebemenší pobídky, je třeba s tím počítat. Umí všechno možné a jako asi hodně quarterů pracovat více samostatně, takže je fajn povolit otěže a nechat ji například v terénu problém vyřešit. Ze snahy mít neustále pod kontrolou každý krok a nadměrného pobízení by byla nervózní a nejspíš i protivná.


Rozárka jako maličká


Rozi odstávče, foto Hanka Vasková


Rozárky matka Habibi


Rozárky otec Bondi Kay Legacy


Rozárky bába Lazy Kay Bonanza

Princezna

narozena: 2001
plemeno: pony v typu shetland
barva: černobílá straka
KVH: cca 105cm
matka: neznám
otec: neznám
chovatel: neznám
majitel: Robert a Hana Vaskovi, ranč Bílá skála
hříbata:

Princeznička, které říkám Pinďa, nebyla tak úplně kůň, kterého bych hned měla v srdci, jako třeba hříbátko Rozi.
Ale postupem času jsem se s touhle malou poničkou spřátelila a zamilovala si ji, protože ona byla za můj život zatím jediná, s kým jsem se nebála ani vydat sama na vyjížďku do lesů. Vždy - ačkoliv pochopitelně Pinduše není žádná mouchy snězte si mě, je to poník se vším všudy a klidně zkusí obrat čelem vzad a jedem domů - jsem si byla jistá, že s ní mi nehrozí karambol a v pořádku se i vrátíme. Kobylka, která na jemnost reaguje jemností, na tvrdost zase tvrdostí. Ráda se nechá vyhecovat, cválat, v jedné ruce otěže a druhou ji bičíkem pobízet po zadku, to by třeba Jakinu smrtelně urazilo, no tahle malá to tak chce. Nemá potíž jít od koní, jít sama, ačkoliv si jezdce testuje, jestli musí poslouchat. Byla první, s kým jsem bez sedla nejenom vůbec jela ven, ale slejzala prudký kopec, s ní jsem zažila první plavení, nebo to jaké to je, když koně necháte pracovat a prostě jenom sedíte - a on ví, co má dělat. Princezna ví, zná v terénu ty nejlepší cesty a rozčiluje ji, když tomu nevěříte. ;-) Ale já věřím, protože ji znám. Je šikovná, svá a bezva kamarádka.
Dnes je už kobylka příliš stará na to, abych si na ni já ještě někdy sedla, takže od toho bude mít už pokoj, ale já hodně vzpomínek.
Pinďule nakonec změnila i místo, Hanča ji vzhledem k okolnostem musela pustit, ale má se dobře...

O původu této kobylky nám není nic známo, byla koupena od nějaké rodiny s handicapovaným dítětem, jemuž dělala společnost a v podstatě hipoterapii. Hříbě co víme nikdy neměla.