Psal se rok 2004 a moje mamka s kamarádkou se začaly učit jezdit na koni. Ráda jsem poslouchala vyprávění o tom, co dělaly, jaké koně měly, samozřejmě netrvalo dlouho a přemlouvala jsem, aby mě vzala máma s sebou.
Tak mi zjistila, že ve stáji funguje oddíl pro děcka, s sebou mě vzala, do oddílu následně zapsala, byť jsem tam bohužel nesetrvala příliš dlouho.
Když mě přivedla poprvé, ujala se mě rovnou Soňa, majitelka této stáje. Tehdy mě vzala dovnitř, ukázala mi koně a řekla mi, jak se který jmenuje, což jsem měla pocit, že se nikdy nenaučím, tak mi bylo doporučeno rovnou se do toho dát, no a protože nebyla pro mne žádná zvláštní práce, nic jsem neznala a neuměla, řekla mi, ať si půjčím čištění a zabavím se s Genusem, mladým hnědým koníčkem, který stál hned v prvním boxu u dveří a zvědavě po nás koukal. Tak jsem byla ponechána osudu a po nějaké chvíli studování jmenovek jsem šla za Genuskem... Tenkrát, v tom boxu, kde jsem s ním strávila dlouhou dobu, při čištění, mazlení, povídání, se zrodila moje první koňská láska. Ačkoliv tento kůň již není mezi námi a i když z PD byl odvezen vcelku brzy, v mém srdci bude mít vždycky místo. Protože byl zkrátka první...
Pak jsem začala do oddílu chodit ještě s kamarádkou. Bohužel, já začala, máma musela skončit, poté, co si při pádu z oddílového koníka Sirky zlomila ruku, už se nikdy do sedla nevrátila.
Během času, kdy jsem patřila do oddílu, jsem se naučila pár věcí...
Tak mi zjistila, že ve stáji funguje oddíl pro děcka, s sebou mě vzala, do oddílu následně zapsala, byť jsem tam bohužel nesetrvala příliš dlouho.
Když mě přivedla poprvé, ujala se mě rovnou Soňa, majitelka této stáje. Tehdy mě vzala dovnitř, ukázala mi koně a řekla mi, jak se který jmenuje, což jsem měla pocit, že se nikdy nenaučím, tak mi bylo doporučeno rovnou se do toho dát, no a protože nebyla pro mne žádná zvláštní práce, nic jsem neznala a neuměla, řekla mi, ať si půjčím čištění a zabavím se s Genusem, mladým hnědým koníčkem, který stál hned v prvním boxu u dveří a zvědavě po nás koukal. Tak jsem byla ponechána osudu a po nějaké chvíli studování jmenovek jsem šla za Genuskem... Tenkrát, v tom boxu, kde jsem s ním strávila dlouhou dobu, při čištění, mazlení, povídání, se zrodila moje první koňská láska. Ačkoliv tento kůň již není mezi námi a i když z PD byl odvezen vcelku brzy, v mém srdci bude mít vždycky místo. Protože byl zkrátka první...
Pak jsem začala do oddílu chodit ještě s kamarádkou. Bohužel, já začala, máma musela skončit, poté, co si při pádu z oddílového koníka Sirky zlomila ruku, už se nikdy do sedla nevrátila.
Během času, kdy jsem patřila do oddílu, jsem se naučila pár věcí...
klisna amerického klusáka Gloria Win s některou členkou jezdeckého klubu, Hubert 2005
Nebylo to jednoduché, když jsem nic neuměla a spousta děvčat se na nás netvářila přívětivě, ale na druhou stranu jsem opravdu poznala základy ošetřování koně, práci ve stáji, získala určitý cit a zásady, které mi nikdy nedovolily na koně přestat myslet. Má docházka do oddílu byla ukončena téhož roku z kraje zimy, kdy mi doma zakázali dopravovat se přes město, když už je tma a ve stáji se končí až navečer. Tím jsem opustila PD.
Pak jsem se tam už jako členka nevrátila nikdy. Ale nevynechávala jsem akce - Huberty, vždy jsem se přišla podívat.
Při jedné takové návštěvě, hned další podzim po mém odchodu, jsem zjistila věc bolestnou - Genus je pryč...
Ani s ním jsem se neměla šanci rozloučit. Sice jsem se nějakou dobu snažila spojit s někým, kdo by mě za ním vzal, ale marně. Nebylo mi dáno ho vidět znovu, už nikdy. Valach dožil svůj život na Javorníku, úspěšně skákal s Pavlem Mackem, myslím, že se měl fajn, ale jedné zimy si bohužel na ledu zlomil vaz...
Při jedné takové návštěvě, hned další podzim po mém odchodu, jsem zjistila věc bolestnou - Genus je pryč...
Ani s ním jsem se neměla šanci rozloučit. Sice jsem se nějakou dobu snažila spojit s někým, kdo by mě za ním vzal, ale marně. Nebylo mi dáno ho vidět znovu, už nikdy. Valach dožil svůj život na Javorníku, úspěšně skákal s Pavlem Mackem, myslím, že se měl fajn, ale jedné zimy si bohužel na ledu zlomil vaz...
návštěva na Prašném dvoře 2006 - já v sedle poloachaltekinského valacha Siriuse alias Sirky, Soňa mi vysvětluje co nemám dělat, Kačí s ryzkou Notou, klisnou s dost tragickým osudem...
Musím tu říct, že ačkoliv jsem byla ze stáje pryč, nikdy mě nepřestalo zajímat, co se tam děje. Má první návštěva internetu v životě, u mamky v práci, měla jeden cíl - najít stránky stáje. Tam jsem si opsala jmenovky všech koní (rodiče, věk) a pak se je učila zpaměti. A jakmile byl internet u nás doma, psala jsem si s jednou slečnou z klubu o novinkách, chtěla jsem vědět všechno.
To jsem si ještě nepsala se Soňou - ale to se mělo brzy změnit.
Když v návštěvní knize proběhla debata o vysoké ceně vyjížděk a nevalné kvalitě koní ve stáji, já se jí zastala, ona pak soukromně děkovala - a to byl první kontakt.
Když v návštěvní knize proběhla debata o vysoké ceně vyjížděk a nevalné kvalitě koní ve stáji, já se jí zastala, ona pak soukromně děkovala - a to byl první kontakt.
Pak přišel prodej kobylky Noty, se špatným koncem... Mail, ať se na koně, stáj a tak ptám rovnou Soni, protože holky nemusí vědět vše... Mnoho let, kdy jsem se do stáje vracela jen na mé narozeniny, protože jsem měla jako dárek vyjížďku... Tvorba opatrného kamarádství... Občasné návštěvy, když jsem už byla starší a přestala se bát... Přivedla jsem do stáje Léňu, ta tam pak strávila se "svou" Lízinkou dvě dovolené a spřátelila se s osazenstvem stáje taky...
tři grácie :-) zleva Whinny Grace, Gina a Gloria Win (matka obou) v roce 2007 na Hubertově jízdě
já a valach Ironik, 2008
zavírání koní pomocí uličky z pastviny - klisny Lada a Gina, 2009
Doopravdy naplno jsem se vrátila v roce 2012, dá se říct. Po sérii problémů, snad nějakých naschválů a podobně ze stran holek v klubu i někdejší trenérky v zimě toho roku zůstala Soňa v podstatě sama ve stáji. Bylo to celkem kruté období, musím říct, že ačkoliv časem bylo i trochu líp, asi nikdy už ne tak úplně.
Pak jsem se snažila přicházet co nejčastěji a pomoci jak se dá, i když moje možnosti byly dost omezené, žila jsem v Brně.Ale byl i podzim, kdy jsem byla ve stáji určitou dobu téměř denně, jezdila se Soňou na vyjížďky, hodiny si s ní povídala mimo jiné o tom, jak stáj začínala... Pak mi rvalo srdce, že musím odjet, jak jsem si zvykla.
Vracela jsem se k ní pravidelně, kdykoliv jsem byla v Liberci. Asi tak do roku 2017 celkem často, byla to tehdy stáj, kde jsem byla nejvíc.
Pak jsem se snažila přicházet co nejčastěji a pomoci jak se dá, i když moje možnosti byly dost omezené, žila jsem v Brně.Ale byl i podzim, kdy jsem byla ve stáji určitou dobu téměř denně, jezdila se Soňou na vyjížďky, hodiny si s ní povídala mimo jiné o tom, jak stáj začínala... Pak mi rvalo srdce, že musím odjet, jak jsem si zvykla.
Vracela jsem se k ní pravidelně, kdykoliv jsem byla v Liberci. Asi tak do roku 2017 celkem často, byla to tehdy stáj, kde jsem byla nejvíc.
výcvik mladého, nedávno obsednutého valacha Mario Win, jezdkyně Lůca, 2011
poník Denver a ustájená klisnička Sea Jet, 2011
já s klisnou Nelou na vyjížďce, 2012
Lucinka, v tomto čase Soni nejbližší spolupracovnice a téměř dcera, a "její" klisna Dia na výstavě v Hradišťku 2012
malá slečna dokonalá - Deana, 2013
Paradoxně poté, co jsem se ze studií vrátila do Liberce kontakty hodně utichly, dá se říct ustaly, na nějakou dobu. Problémy, které tu vždycky byly a já se je snažila řešit ze všech sil, nakonec byly příliš velké. Se zásadními věcmi jsem prostě pomoci nedokázala, začalo mi to vadit - a Soně také tak.
Začaly jsme se v určitých věcích neshodovat, nakonec jsem z interní skupinky lidí z Prašného dvora zmizela, ne ze své iniciativy... No a už jsem tam nepatřila.
valach Dastien, další ze Soniných dvorních koní a poslední syn Wíňule, první Donečkův, 2014
Soňa s výsledkem své chovatelské práce - malým vysněným žlutým hřebečkem Di Amo po Diamante a jeho krásnou a nadanou matkou, klisnou Daisy po Pinot Grigio, 2014
Soňa pro mne dlouho byla určitým vzorem, dnes už vím, že to co ona bych nejen nezvládla, ale asi ani nechtěla být. Těžký úděl, možná příliš pro jednu ženu.
Ona to dokázala, stáj vybudovala od základů znova po několika pádech na hubu v osobním životě, udržela koně a protože pro ni byli a jsou rodinou, obětovala jim celý svůj život. Většinu času a celou dobu, co ji znám já, na to byla sama a tak se naučila všechno, aby s koňmi přežila.
Dnes mohu říci, že je stále člověkem, kterého si za spoustu věcí velmi vážím, od kterého bych se ráda učila a mám ji ráda. Musela jsem ovšem hodně zapracovat na sobě, na určitém vnímání věcí kolem a na svojí toleranci, aby to tak mohlo být.
Ona to dokázala, stáj vybudovala od základů znova po několika pádech na hubu v osobním životě, udržela koně a protože pro ni byli a jsou rodinou, obětovala jim celý svůj život. Většinu času a celou dobu, co ji znám já, na to byla sama a tak se naučila všechno, aby s koňmi přežila.
Dnes mohu říci, že je stále člověkem, kterého si za spoustu věcí velmi vážím, od kterého bych se ráda učila a mám ji ráda. Musela jsem ovšem hodně zapracovat na sobě, na určitém vnímání věcí kolem a na svojí toleranci, aby to tak mohlo být.
mladá klisnička Deana, roste v čím dál větší krásku, 2015
já na jízdárně s kobylkou Diou, 2015
Jinak v letech, kdy jsem na Prašný dvůr opravdu na sto procent patřila, jsem tu našla spoustu fajn lidí - Lucku s jejím synkem Tádou, Lůcu, Kristu, Zuzku, děti z klubu, které mi důvěřovaly a obracely se na mne o pomoc...
Za tu dobu se narodilo a vyrostlo několik hříbat - první, které jsem zažila, byl Winušky Vertical, ten bohužel není už mezi námi, pak přišel Mario (taky z Winči), Diunka (z Dony), Dastík (z Winči), Deanka (z Lady, moje srdcová) a poslední Amík (z Daisy)...
Někteří nás opustili - handicapovaná Nota jen kvůli lidské krutosti, po úraze nejhodnější koník Monty, vlivem nemoci Sirka, svéhlavý poloachal, co tak rád shazoval jezdce... U nové majitelky Markýz, s nímž kdysi holky závodily za JK...
Za tu dobu se narodilo a vyrostlo několik hříbat - první, které jsem zažila, byl Winušky Vertical, ten bohužel není už mezi námi, pak přišel Mario (taky z Winči), Diunka (z Dony), Dastík (z Winči), Deanka (z Lady, moje srdcová) a poslední Amík (z Daisy)...
Někteří nás opustili - handicapovaná Nota jen kvůli lidské krutosti, po úraze nejhodnější koník Monty, vlivem nemoci Sirka, svéhlavý poloachal, co tak rád shazoval jezdce... U nové majitelky Markýz, s nímž kdysi holky závodily za JK...
Soukromých koní na ustájení se tu vystřídalo tolik, že je asi ani nespočítám. Mnozí z nich, hlavně jejich majitelé, byli taky důležití a ovlivnili stáj.
Do budoucna už by nemělo přijít žádné hříbě a víc, než rekreační ježdění v plánu pokud vím není.
já a kobylka Démona alias Dona na vyjížďce se Soňou a jejím Donečkem, foto Soňa Vundrová
tyto podzimní vyjížďky patří mezi moje nejhezčí vzpomínky z PD... foto Soňa Vundrová
V současnosti (2022, 2023) se po delší pauze částečně zase na PD vracím. Původně jsem stála o tréninky a zdokonalování se, což bohužel ztroskotalo v obou případech, kdy jsem se pokusila. Věci se mění a měnit ještě budou, takže kdo ví, co bude následovat. Vzhledem k neexistujícímu následníkovi patrně jednoho dne Prašný dvůr skončí. Zatím tu Soňa je, stále funguje, jak jí síly dovolí a já se sem tam zastavím na kafe, protože pro mne toto místo zůstává částečně srdeční záležitostí, ať už se zkomplikovalo cokoliv.
V současnosti (2022, 2023) se po delší pauze částečně zase na PD vracím. Původně jsem stála o tréninky a zdokonalování se, což bohužel ztroskotalo v obou případech, kdy jsem se pokusila. Věci se mění a měnit ještě budou, takže kdo ví, co bude následovat. Vzhledem k neexistujícímu následníkovi patrně jednoho dne Prašný dvůr skončí. Zatím tu Soňa je, stále funguje, jak jí síly dovolí a já se sem tam zastavím na kafe, protože pro mne toto místo zůstává částečně srdeční záležitostí, ať už se zkomplikovalo cokoliv.