Drobečková navigace

Úvod > Můj koňský svět > Soukromá stáj Prašný dvůr

Soukromá stáj Prašný dvůr

 
majitelka Soňa Vundrová
 
soňa majitelka.JPG
Soňa s pohárem za výsledek své chovatelské práce, klisničku Diu, Hradišťko 2012
 
soňa majitelka2.JPG
Soňa se svým milovaným hřebcem Donečkem (Don Admetos)
 
soňa majitelka3.JPG
Soňa na hobby parkurech s klisnou Daisy po Pinot Grigio
 
 
 
Stáj Prašný Dvůr se nachází v Liberci - Machníně.
První stáj, kam jsem začala chodit a kde jsem našla svou první koňskou lásku, hnědého valáška Genuska, který už se teď prohání po věčně zelených loukách... Stáj, kde jsem leccos pochopila.
 
Jedná se o stáj zaměřenou spíše na agroturistiku, která provozuje omezeně výcvik, ať už v kruhovce, nebo na pískové jízdárně, a vyjížďky, vždy podle schopností a zkušeností klienta. Při stáji funguje jezdecký kroužek pro nejmenší děti, kde se nenásilně učí základům jízdy na koni i péči o ně. Na kroužek potom může navázat jezdecký klub, který zde funguje již od počátku provozu stáje a kde je členům umožněno zdokonalovat se v jezdectví, péči o koně a ve znalostech potřebných k životu s nimi. Je možnost účastnit se jak hobby, tak i oficiálních závodů (samozřejmě pro členy s licencí) a možnost po domluvě využít služeb externích trenérů.
Povinnosti člena jezdeckého klubu, jako jsou pravidelné služby u koní a nepravidelná výpomoc vždy, když je to třeba, učí mladé koňáky zodpovědnosti, kterou přináší případné vlastnictví koně. Je to ovšem vyváženo možností jezdit kdykoliv mimo službu a často si i vybrat, na kterém z koní, popřípadě pracovat ze země, či s nimi prostě jen být.

Stáj nabízí ustájení pro koně, boxy nebo štonty, kam koně chodí na noc, případně pastevní ustájení. K dispozici je šatna se skříňkami a samozřejmě sedlovna.

pastevko (1).JPG
koně u balíku v pastevním ustájení
 
pastevko (2).JPG
koně na velké pastvině u Nisy
 
Chov koní je zde směřován na teplokrevníky, ale není hlavním cílem, spíše jednou za čas jedno hříbě. V současné době již ani to není v plánu.
 
Soňa se nevěnuje s koňmi sportu, protože v tom neshledává podstatu svého vztahu ke koním - ti jsou pro ni rodinou a přáteli zároveň a cílem je být s nimi v souladu, což je pro ni přirozené a nijak zvlášť se to nemusí učit. Se svým dvorním koněm a všemi ostatními se nicméně snaží zdokonalovat v základech drezury i sem tam něco malého skočit, jindy vyráží na vyjížďky do lesů a na rozlehlé louky okolo stáje.
Jejím prvním vlastním koněm byla ryzka Jalta, životním potom palomino klisnička Sahara, jejíž krev ještě stále v chovu koluje, tehdy stáj začínala v Bezděčíně.
Nejdůležitější parťák v současnosti je palomino hřebec Don Admetos, z kinské matky Démony, po otci Admetos Sultanliebe.
 
chov - daisy a diamo.JPG
chov - klisna Daisy po Pinot Grigio a její syn Di Amo po Diamante
 
chov - démona a dia.jpg
chov - klisna Démona Kinská po Div Týnský a její dcera Dia po Gaspari I, foto Soňa Vundrová
 
Další informace ohledně koní, stáje, jezdeckého klubu, ustájení koní, služeb pro veřejnost a ceníku za ně, kroužku pro děti a případně dalších věcí, co vás budou zajímat, plus také kontakt na Soňu, najdete na stránkách Prašného Dvora - jsou aktuálně ve výstavbě, ale to podstatné tam už je.
 
 
 
 

Moje cesta na Prašný Dvůr

Psal se rok 2004 a moje mamka s kamarádkou se začaly učit jezdit na koni. Ráda jsem poslouchala vyprávění o tom, co dělaly, jaké koně měly, samozřejmě netrvalo dlouho a přemlouvala jsem, aby mě vzala máma s sebou.
Tak mi zjistila, že ve stáji funguje oddíl pro děcka, s sebou mě vzala, do oddílu následně zapsala, byť jsem tam bohužel nesetrvala příliš dlouho.
Když mě přivedla poprvé, ujala se mě rovnou Soňa, majitelka této stáje. Tehdy mě vzala dovnitř, ukázala mi koně a řekla mi, jak se který jmenuje, což jsem měla pocit, že se nikdy nenaučím, tak mi bylo doporučeno rovnou se do toho dát, no a protože nebyla pro mne žádná zvláštní práce, nic jsem neznala a neuměla, řekla mi, ať si půjčím čištění a zabavím se s Genusem, mladým hnědým koníčkem, který stál hned v prvním boxu u dveří a zvědavě po nás koukal. Tak jsem byla ponechána osudu a po nějaké chvíli studování jmenovek jsem šla za Genuskem... Tenkrát, v tom boxu, kde jsem s ním strávila dlouhou dobu, při čištění, mazlení, povídání, se zrodila moje první koňská láska. Ačkoliv tento kůň již není mezi námi a i když z PD byl odvezen vcelku brzy, v mém srdci bude mít vždycky místo. Protože byl zkrátka první...
Pak jsem začala do oddílu chodit ještě s kamarádkou. Bohužel, já začala, máma musela skončit, poté, co si při pádu z oddílového koníka Sirky zlomila ruku, už se nikdy do sedla nevrátila.
Během času, kdy jsem patřila do oddílu, jsem se naučila pár věcí...

2005 hubert Winča.jpg
klisna amerického klusáka Gloria Win s některou členkou jezdeckého klubu, Hubert 2005
 
Nebylo to jednoduché, když jsem nic neuměla a spousta děvčat se na nás netvářila přívětivě, ale na druhou stranu jsem opravdu poznala základy ošetřování koně, práci ve stáji, získala určitý cit a zásady, které mi nikdy nedovolily na koně přestat myslet. Má docházka do oddílu byla ukončena téhož roku z kraje zimy, kdy mi doma zakázali dopravovat se přes město, když už je tma a ve stáji se končí až navečer. Tím jsem opustila PD.

Pak jsem se tam už jako členka nevrátila nikdy. Ale nevynechávala jsem akce - Huberty, vždy jsem se přišla podívat.
Při jedné takové návštěvě, hned další podzim po mém odchodu, jsem zjistila věc bolestnou - Genus je pryč...
Ani s ním jsem se neměla šanci rozloučit. Sice jsem se nějakou dobu snažila spojit s někým, kdo by mě za ním vzal, ale marně. Nebylo mi dáno ho vidět znovu, už nikdy. Valach dožil svůj život na Javorníku, úspěšně skákal s Pavlem Mackem, myslím, že se měl fajn, ale jedné zimy si bohužel na ledu zlomil vaz...

2006 já na Sirkovi.jpg
návštěva na Prašném dvoře 2006 - já v sedle poloachaltekinského valacha Siriuse alias Sirky, Soňa mi vysvětluje co nemám dělat, Kačí s ryzkou Notou, klisnou s dost tragickým osudem...
 
Musím tu říct, že ačkoliv jsem byla ze stáje pryč, nikdy mě nepřestalo zajímat, co se tam děje. Má první návštěva internetu v životě, u mamky v práci, měla jeden cíl - najít stránky stáje. Tam jsem si opsala jmenovky všech koní (rodiče, věk) a pak se je učila zpaměti. A jakmile byl internet u nás doma, psala jsem si s jednou slečnou z klubu o novinkách, chtěla jsem vědět všechno.
To jsem si ještě nepsala se Soňou - ale to se mělo brzy změnit.
Když v návštěvní knize proběhla debata o vysoké ceně vyjížděk a nevalné kvalitě koní ve stáji, já se jí zastala, ona pak soukromně děkovala - a to byl první kontakt.
Pak přišel prodej kobylky Noty, se špatným koncem... Mail, ať se na koně, stáj a tak ptám rovnou Soni, protože holky nemusí vědět vše... Mnoho let, kdy jsem se do stáje vracela jen na mé narozeniny, protože jsem měla jako dárek vyjížďku... Tvorba opatrného kamarádství... Občasné návštěvy, když jsem už byla starší a přestala se bát... Přivedla jsem do stáje Léňu, ta tam pak strávila se "svou" Lízinkou dvě dovolené a spřátelila se s osazenstvem stáje taky...

2007 grace, gina, winča.jpg
tři grácie :-) zleva Whinny Grace, Gina a Gloria Win (matka obou) v roce 2007 na Hubertově jízdě
 
2008 já na Ronym.jpg
já a valach Ironik, 2008
 
2009 lada, gina.jpg
zavírání koní pomocí uličky z pastviny - klisny Lada a Gina, 2009
 
Doopravdy naplno jsem se vrátila v roce 2012, dá se říct. Po sérii problémů, snad nějakých naschválů a podobně ze stran holek v klubu i někdejší trenérky v zimě toho roku zůstala Soňa v podstatě sama ve stáji. Bylo to celkem kruté období, musím říct, že ačkoliv časem bylo i trochu líp, asi nikdy už ne tak úplně.
Pak jsem se snažila přicházet co nejčastěji a pomoci jak se dá, i když moje možnosti byly dost omezené, žila jsem v Brně.Ale byl i
podzim, kdy jsem byla ve stáji určitou dobu téměř denně, jezdila se Soňou na vyjížďky, hodiny si s ní povídala mimo jiné o tom, jak stáj začínala... Pak mi rvalo srdce, že musím odjet, jak jsem si zvykla.
Vracela jsem se k ní pravidelně, kdykoliv jsem byla v Liberci. Asi tak do roku 2017 celkem často, byla to tehdy stáj, kde jsem byla nejvíc.
 
2011 lůca a mario.jpg
výcvik mladého, nedávno obsednutého valacha Mario Win, jezdkyně Lůca, 2011
 
2011 seajet a denver.jpg
poník Denver a ustájená klisnička Sea Jet, 2011
 
2012 já na nele.JPG
já s klisnou Nelou na vyjížďce, 2012
 
2012 lůca a dia.JPG
Lucinka, v tomto čase Soni nejbližší spolupracovnice a téměř dcera, a "její" klisna Dia na výstavě v Hradišťku 2012
 
2013 malá deana.JPG
malá slečna dokonalá - Deana, 2013
 
Paradox je, že vlastně od doby, kdy jsem zpět doma, kontakty hodně utichly, dá se říct ustaly na nějakou dobu. Problémy, které tu vždycky byly a já se je snažila řešit ze všech sil, nakonec byly příliš velké. Se zásadními věcmi jsem prostě pomoci nedokázala, začalo mi to vadit - a Soně taky tak.
Začaly jsme se v určitých věcích neshodovat, nakonec jsem z interní skupinky lidí z Prašného dvora zmizela, ne ze své iniciativy... No a už jsem tam nepatřila.
 
2014 dastík.JPG
valach Dastien, další ze Soniných dvorních koní a poslední syn Wíňule, první Donečkův, 2014
 
2014 soňa s daisy a malým.JPG
Soňa s výsledkem své chovatelské práce - malým vysněným žlutým hřebečkem Di Amo po Diamante a jeho krásnou a nadanou matkou, klisnou Daisy po Pinot Grigio, 2014
 
Soňa pro mne dlouho byla určitým vzorem, dnes už vím, že to co ona bych nejen nezvládla, ale asi ani nechtěla být. Těžký úděl, možná příliš pro jednu ženu.
Ona to dokázala, stáj vybudovala od základů znova po několika pádech na hubu v osobním životě, udržela koně a protože pro ni byli a jsou rodinou, obětovala jim celý svůj život. Většinu času a celou dobu, co ji znám já, na to byla sama a tak se naučila všechno, aby s koňmi přežila.
Rozhodně nemůžu a nechci říct, že teď, když skončil můj čas ve stáji jsem přestala mít ráda, tak to není. Patřím už někam jinam, ale doufám, že jako návštěva se občas přece jen vrátím aspoň podívat.
 
2015 deana.JPG
mladá klisnička Deana, roste v čím dál větší krásku, 2015
 
2015 já a dia.JPG
já na jízdárně s kobylkou Diou, 2015
 
Jinak v letech, kdy jsem na Prašný dvůr opravdu patřila, jsem tu našla spoustu fajn lidí - Lucku s jejím synkem Tádou, Lůcu, Kristu, Zuzku, děti z klubu, které mi důvěřovaly a obracely se na mne o pomoc...
Za tu dobu se narodilo a vyrostlo několik hříbat - první, které jsem zažila, byl Winušky Vertical, ten bohužel není už mezi námi, pak přišel Mario (taky z Winči), Diunka (z Dony), Dastík (z Winči), Deanka (z Lady, moje srdcová) a poslední Amík (z Daisy)...
Někteří nás opustili - handicapovaná Nota jen kvůli lidské krutosti, po úraze nejhodnější koník Monty, vlivem nemoci Sirka, svéhlavý poloachal, co tak rád shazoval jezdce... U nové majitelky Markýz, s nímž kdysi holky závodily za JK...
Soukromých koní na ustájení se tu vystřídalo tolik, že je asi ani nespočítám. Mnozí z nich, hlavně jejich majitelé, byli taky důležití a ovlivnili stáj.
Do budoucna už by nemělo přijít žádné hříbě a víc, než rekreační ježdění v plánu pokud vím není.
 
já s dončou venku (1).jpg
já a kobylka Démona alias Dona na vyjížďce se Soňou a jejím Donečkem, foto Soňa Vundrová
 
já s dončou venku (2).jpg
tyto podzimní vyjížďky patří mezi moje nejhezčí vzpomínky z PD... foto Soňa Vundrová