Pro ty co doprovází pozůstalé
S lítostí musím konstatovat, že mám kolem sebe hodně lidí, kteří se potýkali a stále potýkají se smrtí nejbližších osob ve svém životě. Ať je to jeden z rodičů, kamarád, nebo milovaný partner...
Po boku těchto mých blízkých si uvědomuji, jak těžká cesta je přes proces truchlení ke smíření s tím, co se stalo, a hlavně jak zranitelní jsou v těchto dobách vůči svému okolí.
Snažím se být nápomocná a jemná, co to jde a protože si myslím, že mi to docela jde, sepsala jsem před pár lety malý článek pro ty, kteří jsou v podobné pozici, jako já.
Protože co říct... Snad vám moje poznatky pomůžou. Držte se, kdo držíte ty pozůstalé dušičky...
Pro ty, co doprovází...
Před několika lety mi kamarádka darovala dvě knihy se zvláštními názvy - "Dcery bez matek" a "Matky bez matek". Dala mi je proto, že jsem vždy jevila zájem o psychologii a pomoc druhým.
Přijala jsem je, přečetla jsem je, ale tehdy jsem si myslela, že toto nebude směr, kterým bych se chtěla vydat a že se s tím beztak ani nesetkám. No, člověk míní...
Tehdy jsem neměla na mysli jenom ztrátu maminky, o níž knihy pojednávají, ale celkově pomoc těm, kteří ztratili milovanou osobu a překonávají ty nejhorší okamžiky v životě...
Jenže dnes mám načteno mnoho článků a v knihovně více knih. Sama jsem takovou ztrátou dosud neprošla, stala jsem se už ale doprovázející osobou a chtěla bych se o to podělit hlavně proto, že jsem sama byla nepřímým svědkem mnoha reakcí okolí, které zamrzely a nepomohly.
Já se snažila, snažím a snažit budu o to, abych takové chyby nedělala a proto se taky sama vzdělávám od chvíle, kdy jsem se rozhodla pomoci.
Rozhodnutí je první věc, kterou byste se měli zabývat, když někdo vám blízký utrpí takovou ztrátu.
Stát se doprovázejícím, nebo se jím raději nestat?
To nebude role na chvilku a nesmíte to po měsíci zabalit, že už vás to nebaví. Ten, komu někdo zemřel a komu chcete pomoci v jeho bolesti, se stává tím, co prožívá, velmi zranitelným a bude vaši podporu potřebovat dlouhodobě. Pokud ji přislíbíte, ale z vašeho slibu později vyplyne, že jen na dobu dost omezenou, ublíží to. Přála bych si, aby nikdy nezněly věty: "Tak ale po dvou měsících už přece musíš být v pohodě ne, už je to dlouho??", "Musíš se sebrat.", "Nesmíš na to tak myslet.", "Už bys o tom neměla mluvit, je to už půl roku..." a tak dále.
To nebude role na chvilku a nesmíte to po měsíci zabalit, že už vás to nebaví. Ten, komu někdo zemřel a komu chcete pomoci v jeho bolesti, se stává tím, co prožívá, velmi zranitelným a bude vaši podporu potřebovat dlouhodobě. Pokud ji přislíbíte, ale z vašeho slibu později vyplyne, že jen na dobu dost omezenou, ublíží to. Přála bych si, aby nikdy nezněly věty: "Tak ale po dvou měsících už přece musíš být v pohodě ne, už je to dlouho??", "Musíš se sebrat.", "Nesmíš na to tak myslet.", "Už bys o tom neměla mluvit, je to už půl roku..." a tak dále.
Uvádí se, že minimálně rok, spíš patnáct měsíců, trvá to "nejhorší". Už ale taky vím, že i když čas pomáhá, není to tak, že by léčil rány, on se s tím člověk asi spíš naučí žít, protože na výběr stejně nemá. Pravda je, že nikdy to už nebude stejné, protože někdo odešel, chybí a chybět bude, nevrátí se... Ale snad časem vzpomínky bolí míň a nestýská se tolik... Přesto bych si nedovolila říct nikomu, že to už musí být dobré, ani po letech. Myslím, že nemusí a že jsou různé okamžiky a etapy, kdy ztracený člověk chybí víc nebo míň.
Když se rozhodnete stát se tím, kdo bude doprovázet, měli byste si asi sehnat co nejvíc informací, co všechno můžete čekat. Strávila jsem mnoho hodin čtením článků, příběhů, vzpomínek a psychologických poznatků. Bylo a je pro mne důležité mít hodně načteno kvůli tomu, abych měla představu, co se tak asi může dít, jak různě lze situaci prožívat, co určitě neříkat a nedělat a co by naopak mohlo být užitečné, a taky proto, abych se dokázala lépe vcítit. Nikdo a nic vám neporadí s tím, jak konkrétně k určitému člověku přistupovat, jak zrovna on bude truchlit a neumožní vám vidět mu do hlavy... A v mnoha případech vám tohle samostudium pomůže jen v tom, že budete mít o něco lepší pocit, že něco děláte a nějak pomáháte...
Vaše role, moje role, totiž není moc aktivní. S tím je třeba se smířit, jinak vás začne velmi brzo pohlcovat pocit beznaděje a jakési méněcennosti, což nepotřebujete, když se snažíte někomu dodávat sílu. Musíte být sami silní a i když se to zvláštně píše, jakoby vy musíte unést tu něčí bolest, abyste mohli pomoci. Stáváte se emocionální houbou, jak se píše v knize "Poradenství pro pozůstalé" od paní doktorky Špatenkové. To znamená, že jste tu a nasloucháte, třeba každý den, několik měsíců i déle, dokud to člověk, kterému jste se rozhodli pomoci, potřebuje.
Pochopitelně, ačkoliv jako houba ty emoce a pocity nasáváte, nesmíte si je pustit příliš do svého vlastního srdce, aby se nestalo, že sami přestanete zvládat. Je dost lidí, kterých se smutek a bolest jejich nejbližších dotkne tak moc, že nedovedou pomáhat, protože se sami taky zhroutí...
Pochopitelně, ačkoliv jako houba ty emoce a pocity nasáváte, nesmíte si je pustit příliš do svého vlastního srdce, aby se nestalo, že sami přestanete zvládat. Je dost lidí, kterých se smutek a bolest jejich nejbližších dotkne tak moc, že nedovedou pomáhat, protože se sami taky zhroutí...
Já osobně musím říct, že kvůli každému, komu jsem se v tomto ohledu snažila pomoci, o kom vím, že se s tím trápením potýká a znám příběh, jsem pochopitelně z části nešťastná a moc bych si přála, aby se tohle nedělo, nestalo zrovna jim. Jinak ale na mně naslouchání a hlubší poznávání prožívání dané osoby nemá takový účinek, abych to nezvládala.
Pomáhá mi v tom samozřejmě pečlivé studium všech materiálů, které už mám, rozebírání toho, co bych reálně mohla udělat, co reálné není, ale také čas věnovaný něčemu jinému.
Musíte si také uvědomit, že člověk, který právě prožil takovou ztrátu, může skutečně reagovat všelijak. Měli byste počítat s tím, že můžete být v jedné minutě nevybíravě odmítnuti a ve druhé zoufale potřební...
Někdo se uzavírá, někdo potřebuje mluvit a mluvit, někdo chce plakat sám a někdo ne, někdo má prostě strašný vztek a strach, co bude dál, třeba i výčitky, co ještě mohl udělat a neudělal... A někdy tohle všechno uvidíte u jednoho člověka.
Někdo se uzavírá, někdo potřebuje mluvit a mluvit, někdo chce plakat sám a někdo ne, někdo má prostě strašný vztek a strach, co bude dál, třeba i výčitky, co ještě mohl udělat a neudělal... A někdy tohle všechno uvidíte u jednoho člověka.
Nikdy neříkejte, že víte, jak mu je. Je to jedna z vět, na které si dávám hodně velký pozor, protože je to sice obvykle dobře míněná, ale lež. Nikdy nevíte přesně, jak tomu druhému je. Může to vyvolat dost negativní reakci.
Uvědomte si, že možná uslyšíte dost vět, které nebude úplně snadné slyšet, protože uvidíte, ucítíte bolest z nich vyvěrající, někdy sebeobviňování, mnoho hluboce subjektivních pocitů... Neměli byste říct, že to nechcete slyšet, ani začít vysvětlovat, proč by se rozhodně měl váš blízký cítit jinak a jak, nebo proč to, co říká, není pravda.
V takové situaci první věcí ublížíte a zklamete a tu druhou nikdo nechce slyšet. Možná později - o hodně později.
V takové situaci první věcí ublížíte a zklamete a tu druhou nikdo nechce slyšet. Možná později - o hodně později.
Co dělat, když vám někdo svěří, že mu někdo zemřel, vám přesně neporadím, sama to nevím. A možná je leckdy mlčet i lepší a pak nabídnout, že o tom s vámi může mluvit. Dejte si pozor na bouřlivější reakce, protože pokud začnete plakat a naříkat vy, bude mít váš blízký nejspíš pocit, že vás musí utišit ve chvíli, kdy sám potřebuje vaší podporu... Plakat společně jistě jde, ale ne v tuto chvíli. Také je lepší nezačít přehnaně litovat - lítost je normální a zdravá reakce, ale v určité míře, pokud zrovna prožíváte nejhorší chvíle a někdo začne "ty moje chudinko, co teď budeš dělat, to je hrozný, jak to zvládneš" tak to vám stoprocentně nepřidá. Ať je to míněno sebelépe...
Soucit se musí umět správně rozdávat (ale nakonec, i přijímat). Také by měl pocházet od správných osob, co jsem během svého studia pochytila a je to logické... Pokud vás nepolituje vlastní rodina a přátelé, může potom upřímný soucit od vzdálenější osoby jen rozdmýchat bolest z toho, že ti, od kterých jste to čekali, vám nepomohli... Proto je lepší, jakkoliv vás to táhne pomoci, maličko se držet dál u lidí, kterým třeba nejste tolik blízcí, i když byste je nejraději utěšovali. Můžete opatrně zjistit, jak to daná osoba bere a zda o vás v této věci stojí.
Protože jsou lidé, kteří si náklonnost vytvoří poměrně rychle a umí také přijmout podporu ode všech, ale také takoví, co si k tělu pustí málokoho a mohli by se vámi cítit ohrožení.
Co se týká mluvení o zemřelém a vzpomínání, jsou lidé mluvící a nemluvící. Samozřejmě také záleží na tom, zda vůbec mají možnost s někým takto mluvit. Pokud ne, stává se postupně ze smrti a mrtvého člověka tabu, o kterém se nemluví. Je asi jasné, že když k tomu dojde, je pak už velmi těžké prolomit mlčení a když k tomu dojde, může se stát, že se bolest vrátí, nebo teprve v plné síle objeví. Popravdě v takovém případě už je diskutabilní, jestli se o něco takového cíleně snažit jako neprofesionál...
No, protože já sama jsem typ mluvící, tak "pracovat" se stejným typem lidí je pro mne snažší. Naslouchat, zajímat se (ale zase netrápit milionem otázek, jen nabídnout možnost a nechat povídat), případně pomazlit... Ono z toho bolí srdce, když vidíte, kolik sil to třeba stojí mluvit, jak to bolí, jak se do očí hrnou slzy, a víte, jak statečná daná osoba je, že to dělá i přes to - musí, protože jí to pomáhá... Je u takových lidí strašně smutné, pokud kamarádi nenaslouchají a nenechají vypovídat. Možná nejsem úplně fér, protože se vždycky rozzlobím na kamarády takových lidí, jak je v tom jen mohou nechat samotné a i když vím, že pomáhat někdy může být těžké, nedovedu to nějak omluvit.
Druhý typ, ten nemluvící, tak tam je to pro vás, jako doprovázející osobu těžší, protože když někdo mlčí, mnohem hůř poznáte, co se v něm vlastně odehrává. Zažila jsem takový případ a jako ještě o mnoho mladší, než jsem teď, jsem si moc rady nevěděla, asi bych nevěděla ani teď, zůstala jsem prostě v blízkosti dané osoby a snažila se tam být pro ni stále, nevyhýbat se jí a nic po ní nechtít. A čekat až, jestli bude chtít třeba něco říct, a protože nechtěla, tak pak na to, až jí bude líp samotné.
Nenapadá mě, co víc napsat. Jen bych ještě chtěla říct, nesnažte se být důležitější, než jste. Tím myslím, že je správné a potřebné pomoci někomu, kdo to potřebuje, poskytnout co můžete, ale dávejte pozor na snahu "spasit celý svět", na tendence rozhodovat sami, co je pro koho dobré, na pocit, že víte všechno... Nepřivlastňujte si cizí příběh, ani pokud se dovedete hodně vcítit a pokusíte se představit si, že je ten příběh váš, můžete to udělat, abyste dovedli víc pochopit, ale nikdy to váš příběh nebude a bolest z něho pramenící nemůžete cítit naplno. Už jsem to jednou psala, ale je důležité uvědomovat si stále, že nemůžete nikdy stoprocentně vědět, jak se ten druhý cítí a nemůžete si to v plném rozsahu představit, dokonce ani, máte-li sami zkušenost podobnou. Může se vám zdát, že by se měly věci řešit jinak, nebo jindy, jiným způsobem, nezapomínejte, že můžete jen jemně poradit, ale ne rozhodovat a nutit (samozřejmě pokud nejde o tak špatné psychické stavy, které si vyžadují odborníka, pak je dobré pokusit se k němu danou osobu opravdu dostat). Nakonec i z pomoci se může stát už jen ubližování.
Vím to, protože sama někdy v pomoci druhým překročím hranice a musím se v tom hlídat...
Na úplný závěr bych ráda doporučila některé stránky, které vám, jakožto pomáhající osobě mohou pomoci.
http://www.umirani.cz/
http://www.umirani.cz/
http://www.cestadomu.cz/
http://www.solen.sk/pdf/a790fc73c766b4b3239d94f1aa81a150.pdf
https://psychologie.cz/proc-jsem-neplakal/
© 2024 cincilyzliberce, Kontaktovat webmastera
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO