Drobečková navigace

Úvod > Psychokoutek > No vidíš, jak jsi to zvládla!

No vidíš, jak jsi to zvládla!

 

Nespočítala bych, kolikrát jsem za svůj život větu z úvodu slyšela.

Jako dítěti a potom mladé holce na střední škole se mi rozvinul strach a úzkost z některých věcí, což se promítalo do (ne)zvládání výuky ve škole, mnohých situací na kroužcích, táborech atd.
Pokud dnes s nadhledem mohu soudit, společným činitelem byla touha po dokonalosti, spojená se špatným zvládáním kritiky. Největším kritikem jsem si přitom ovšem byla já sama.


Ještě na základce mi dělalo problém i mluvit před třídou, telefonovat, komunikovat s cizími lidmi. Později jsem se tyhle věci naučila. Dokonce jsem zjistila, že prezentace před lidmi mne i hodně baví, ráda předávám ostatním informace, nebo zkušenosti.
Ale problémy se koncentrovaly na dvě oblasti. První byl tělocvik/sport/řízené aktivity (kolektivní hry). Upřímně jsem to nenáviděla, odmala poslouchala, že jsem nešikovná, na veškeré pohybové aktivity netalentovaná, co se dalo jsem každému týmu vždy pokazila, obvykle se všichni dívali... Druhá oblast byla bohužel výuka cizího jazyka – u mne angličtina. Tady jsem bohužel záhy nabyla přesvědčení, že ani na jazyky talent nemám, mluvím strašně a s chybami, což každý slyší. Nedá se říct, že bych se nesnažila. Pamatuju si, že jsem i zkusila mluvit spontánně. Jenom jednou, protože poté, co mi na to učitelka řekla, že něco tak hrozného nikdy neslyšela, jsem přestala mluvit postupně úplně.


Společné těmto věcem byl pocit, že jsem hrozná a všichni se dívají, vidí to, smějí se, případně to, že všem kazím společné aktivity. Nejprv jsem to zkoušela řešit – o tom hned – potom jsem se naučila utíkat z kroužků, falšovat omluvenky, začala jsem být neschopná se v některých situacích pohnout, motala se mi hlava, občas jsem z výuky prostě v panice utekla (jednou se i schovala), přestala jsem být schopná mluvit, sem tam jsem se někde v úkrytu rozbrečela, no a jako už téměř dospělá jsem to dotáhla na zneužívání neurolu.
Před maturitou jsem na jeden předmět už ani nechodila, po útěku jsem se nedokázala vrátit jaksi už nikdy.
Po nástupu na vysokou školu jsem se cíleně před problémovými cvičeními nadopovala něčím na uklidnění. Ale právě tady se mi povedlo nakonec oba dva bloky odstranit.

 

Jak jsem to chtěla řešit? A co to má společného s úvodní větou?

Samozřejmě jakožto dítě jsem se pokoušela vysvětlit, co se mi děje, vedoucím kroužků i učitelům. Už jako asi tak osmiletá holčička jsem si vyslechla, jak všechno jenom komplikuju, vymýšlím si a nevážím si, co dá práce vymyslet pro nás ty hry. A přece to nebudu všem kazit. "A tak to aspoň zkus!"
Ve škole to zase byl pocit, že ze sebe dělám něco extra, případně jsem lemra líná, nikdo mi přece na těch hodinách neubližuje, žádné výjimky neexistují, musíš, jsi jak malá, nejsme ve školce...

Zkoušela jsem se domluvit. Nikdy mi nešlo o to, vyhnout se práci. Takže moje zkušenost bohužel byla, že nikdo nechápe a nikoho to nezajímá. A já jsem špatná, protože se chovám divně.

Donutili mě samozřejmě nakonec vždycky udělat, co považovali za nutnost.

Třeba si dodnes pamatuju ty hodiny angličtiny a referáty před třídou. Jak mi bylo vždycky zle, myslela jsem, že umřu, že to prostě nemůžu dát. Všichni se dívali. Já tam ze sebe něco vymáčkla, bylo to strašný, věděla jsem, jak jsem nemožná, neschopná a pod úrovní. Totální looser. Ponížení. Nesnášela jsem sama sebe. No a potom právě přišla ta věta. No vidíš, jak jsi to zvládla. (No vidíš, děláš akorát divadlo a pak to jde, tak jakýpak výmysly!)

Ráda bych tedy podotkla, že „zvládnout to“ a „přežít to“ považuju za dvě různé věci. Celou střední jsem přežívala
a cítila se hrozně. Málem jsem ani nešla k maturitě. Taky jsem se jednou skoro předávkovala, to zase byla nějaká super prezentace anglicky. Na těláku po mně věčně někdo řval, že nechytám míč – to se dělá špatně, když se nemůžete pohnout...

Po nástupu na VŠ jsem už byla zvyklá, že je moje situace neřešitelná a smířená s tím, že to prostě zase nějak přežiju.
A tam jsem to konečně ZVLÁDLA.

První vyučující angličtiny mě netrápila vůbec. To jsem za ní totiž přišla, abych upozornila, jak divně se občas chovám, že je problém, ať si toho nevšímá. Ale ona mi nabídla, že mě nebude vyvolávat a prezentaci můžu odvykládat jenom jí. Asi jsem musela koukat, jako spadlá z višně.
Po tolika letech... Ono to jde řešit??

Druhá potom přistoupila k problému ještě líp. Pochopila, ale domluvily jsme se, že to budeme zkoušet. Spolu. Den za dnem, řekla mi tehdy, a jednoho dne to půjde. K mému překvapení to tak opravdu bylo – já jsem věděla, že když se budu bát, když budu zase hrozná, mluvit nebudu muset. Zvládla jsem postupně nebrat žádné léky, nejdříve číst předpřipravené odpovědi, potom odpovídat na otázky bez přípravy a nakonec za pár měsíců mluvit skoro z patra. Prezentaci před skupinkou, kterou jsem nemusela mít, jsem měla a mluvila. S chybami nebo bez nich, mluvila jsem ráda.

Se sportovní činností to trvalo trochu déle. Nicméně poté, co jsem začala tančit, protože jsem to chtěla zkusit, přestože mi to teda nešlo (a pár nervových záchvatů, útěků, trestání se, jsem tam měla), se mi stala taková zajímavá věc. Vyrazila jsem s trenérkou na soutěž. Některá děvčata od nás tam tančila.
Pamatuju si, jak jsme pozorovaly dění na stage a ona se na mě tak podívala a mi pak řekla, že si to taky jednou zkusím. To myslela vážně. A mně to najednou všechno docvaklo. Že ona si vůbec nemyslí, že jsem neschopné dřevo, co se nikdy nikam neposune. Netrpí mě na trénincích jenom ze soucitu a nepovažuje za ztrátu času učit mne.

Tohle zjištění bylo šokující. Pak jsem začala opatrně dělat další sport, ten jsem zvládla dobře.
Ve finále jednoho dne jsem odložila léky, to jsme už zase měli klasický tělák a la střední, že to bez nich zkusím zvládnout a pravděpodobně zvládnu. Tak se stalo. Byl to takový můj malý triumf, i když ty kolektivní sporty nesnáším stejně dál a žádné společenské hry nehraju.

 

Samozřejmě nemůžu říct, že bych se s těmihle problémy už nikdy potom nepotýkala.
Nesnáším dobře nátlak, když mě někdo do něčeho nutí. Vadí mi, když mi něco nejde a mám ještě i teď drobné tendence se za to nějak potrestat. Že nejsem dost dobrá, nezvládám, co bych podle svých měřítek měla.
Stále se může stát, že nějakou situaci nezvládnu (přežila jsem zatím vždycky, jak můžete vidět), ale už to není tak hrozné. Už předem neumírám, naučila jsem se taky líp bránit i vysvětlovat, žádat o prostor a respekt, nemám nikde doma žádné léky na nervy, natož ty na předpis. A i když se nepovede, nemám už tak velkou tendenci si opravdu ublížit za trest i když se na sebe třeba zlobím.
Pořád mám trochu tendence nevěřit, že mě někdo chce trénovat, "ztrácet se mnou čas", napadá mě, že to nikdo nemá zapotřebí a tak. Učím se však tohle nechávat na těch ostatních, nepřemýšlet za ně a nechat to být. Samozřejmě se snažit. Dodnes si pamatuji z tréninků tance (bohužel už dávno netančím), jak jsme se učily jednu sestavu a já se nebyla schopná ji naučit. Ale trenérka mě nenechala stát v koutě. Nikdo se mi nesmál, že to pokaždé zkazím, no a pak, jednoho dne, se mi to najednou povedlo. Od té doby vím, co to znamená skákat štěstím do vzduchu. :-) A na rovinu tak šťastná jako tehdy jsem mockrát nebyla.
V angličtině jsem se pak dostala až k tomu, že dnes si dokážu anglicky i povídat, jakkoliv mi vypadávají slova, měla jsem několik měsíců kamaráda z Jižní Ameriky, mám cizojazyčné studenty v práci, no a jde to.

 

Chtěla bych apelovat na rodiče, a hlavně na vedoucí a učitele dětí, jako jsem byla já. Nenuťte je. Nesnažte se násilím lámat. Dělá to s duší hrozné věci... Oni to sice „zvládnou“, ale fakt to za to nestojí.
Nemyslím, že by si dítě, které má problém a jenom prosí o pomoc, zasloužilo umlátit argumenty proč je ono to špatné. Naučit se nebránit, protože to nemá cenu. Rezignovat. Cítit bezmoc a pohrdat sebou.
Zvlášť když existují cesty.

Nemyslím si, že by někdo z těch, které jsem potkala v životě já, chtěl ubližovat, oni prostě jenom nevěděli, co se mnou. Pro většinu trenérů a učitelů tělocviku je nepředstavitelné, co jsem prožívala, protože pro ně je sport koníčkem a uvolněním. Vyplavují se při něm endorfiny. Myslí si, že to nemůže být tak zlé. A taky, že když to jednou překonáte, tak to přece bude dobré. No, nebude. Leckdy takové dítě znova už blok nepřekoná. Někdy trenér vidí talent a už nevidí strach, ani to, jak dítěti ubližuje, když nechce a pláče a celý tým se dívá (a pak je donuceno). Musím říct, že já jsem měla ještě štěstí, protože jsem našla jiný přístup, pochopila - leckdy se to nestane a potom se třeba bývalá oběť sama chová podobně k jiným - nezná nic jiného, neví, že to takhle nemusí být.
Pro učitele je problém jednoho studenta nechat "nic nedělat", možná aby to potom nechtěl každý. Nicméně ze své zkušenosti mohu říct, že ani vysvětlit zbytku třídy můj problém a být tak trochu za psychouše by mi nevadilo tehdy, kdybych nemusela dál zažívat, co jsem zažívala. Jak mi ukázala výborná vyučující na VŠ, jde to a předtím mi lhali, že ne. Prosím, snažte se být jako ona, hledat cesty, pomáhat tomu, kdo má problém.


Kdo procházíte tím, čím jsem i já musela – nejste v tom sami. Není to vaše vina ani chyba. Nejste proto horší, než ti, kdo to nikdy nepoznali.
Věřím, že metoda den za dnem opatrně zkoušet pokaždé trochu víc, ale jenom tak, aby byl člověk pořád ještě
v bezpečí, je výborná. Pak přijde jeden den, kdy zjistíte, že strach je pryč. Přála bych to všem.

Pro úplnost - mým andělem strážným pro další život se sportovní aktivitou byla moje kamarádka Mišuna - paní doktorka MVDr.Michaela Kučerová (za mne ještě Tvrdíková). Výbornou vyučující odborné angličtiny a člověkem, co po spoustě let dokázal zlomit moje nemluvící prokletí byla paní Mgr.Svatava Vrbová z Ústavu cizích jazyků VFU Brno.
Děkuji...