Psycholog? Nejsem snad blázen!

„To musím zvládnout sám... Na to snad sílu mám...“

Příznivce písničky asi zklamu, ale v tomhle případě to zrovna rozhodně neplatí.

Nebo takhle. Znám lidi, které potkalo zlého tolik, co jiní nepoznají za celý život, přesto psychologa nepotřebují a potřebovat nejspíš nebudou. Ale od nich jsem nikdy neslyšela ani jednu poznámku o tom, že by snad jeho návštěva byla znakem nedostatečné síly.

Lidi, kteří tohle pronáší, považují za odvahu všechno zvládat sami, jenomže to bohužel obvykle vůbec nezvládají.
Jen se pomoci (hlavně řešení svých problémů) bojí, takže radši třeba pijí. A mluví o tom, že jsou silní. Že radši zdechnou, než jít k psychologovi.

Ten, kdo opravdu sílu má, tam chce a jednoho dne dokáže dojít.

Vůbec ale neříkám, že to je jednoduché – hlavně napoprvé. Snad každý má obavy, strach.
Často člověk svoje trápení bagatelizuje, nechce s něčím tak malicherným otravovat odborníka. Ten přece řeší vážnější věci, jiní ho potřebují víc...

No jo. Já jsem si to říkala taky. Hani, má psycholožka, říkala, že mám problémů tak na čtyři lidi. Nepřišlo jí to jako malý počet. ;-)

Další věc je, že je hlavně pro uzavřenější lidi problém se otevírat. Pokud musíte svoje problémy řešit s více lidmi, postupně, třeba jak hledáte tu správnou pomocnou ruku...Tak si někdy připadáte jako kniha ve veřejné knihovně, ve které si může číst asi úplně každý. A už se vám nechce znova, zase, odhalovat srdce, které tak neradi ukazujete. Zvlášť pokud vás větší množství lidí nepochopilo nebo opustilo, máte potom pocit, že pomoc není. Nechce se vám riskovat, protože odhalením svých bolestí si připadáte zranitelní.
To je samozřejmě asi normální, nicméně bez toho to nejde. Pocit "co tam jako budu říkat" má snad každý, ale nebojte, začnete mluvit. Na prvním sezení není třeba odhalovat všechno, ani na druhém a třetím, takže pokud vám psycholog nesedí, můžete odejít včas. Pokud sedí, ale potřebujete víc času, pochopí to. Taky nesoudí, od toho tam není. Zajímá se, chápe. Tohle vede k tomu, že se vám mluví líp a líp, nevadí otevřít srdce, vzniká důvěra a terapeutický vztah, základ toho, aby terapie fungovala. To za počáteční lehký diskomfort rozhodně stojí.

Všimla jsem si také tehdy, že Hani vždycky dávala pozor, aby mezi klienty měla větší prostoje.
Zajímala jsem se, proč to tak má a bylo to kvůli tomu, aby se nemohli potkat. Říkala, že spousta lidí se stydí za to,
že k ní chodí. Nechtějí, aby to někdo věděl.
Přišlo mi to, a přijde, bez toho abych to soudila, samozřejmě, jako nesmysl.
Proč se stydět za to, že se sebou něco děláte? Vždyť to je přece skvělý. Jsou lidi, co nikdy nenajdou odvahu, je to pro ně příliš těžké. Nedokážou to. A tak trpí – často nejen oni, ale i celé okolí. Takže mít psychologa, docházet
k němu, otvírat leckdy těžká témata, vracet se a rozebírat... Je super.
Já jsem na sebe byla pyšná, že konečně svoje problémy řeším správnou cestou a ráda, protože jsem našla pro sebe ideální psycholožku.

A jak to se mnou bylo? Proč všem kolem sebe doporučuju to samé?

Musím se tak trochu přiznat – já tu odvahu poprvé se ozvat taky úplně nenašla.
Taky Hani nebyla první psycholožka.

Před maturitou na gymplu... Moje psychické problémy s mluvením v angličtině, o nichž píšu v jiné podrubrice, dosáhly úrovně „dva neuroly před hodinou, nedostanu ze sebe ani slovo a je mi jedno, kdyby na mě spadl meteorit, akorát když jdu po chodbě, musím se přidržovat zdí“ a nakonec jsem po útěku z konverzace nebyla schopná znova přijít na hodinu. Tehdy naše paní třídní obvolala většinu psychologů snad v kraji, aby mě nějaký vzal.
Sice na mne netlačila, ať k němu jdu, ale když jsem viděla, co práce ji to stálo...
Tenhle první psycholog mi ovšem moc neseděl. Sice jsem s ním mluvila, ale neměla jsem úplně pocit, že by naslouchal, navíc mi dával dokola rady, kterými jsem se nechtěla řídit. Takže nebyl to průser, ale ani úspěch.

Na vysoké škole po dvou letech veteriny, když jsem už byla psychicky v háji, jsem stejně vyhledat pomoc nechtěla. Měla jsem pocit, že to zvládám. Že nepotřebuju nic, i když mi dobře moc nebylo. Nechtěla jsem nikomu dalšímu všechno vyprávět, protože to bylo smutné povídání a já byla z něj unavená. Nepřipadalo mi, že to stojí za to. Přitom v té době mne už kvůli mým problémům a chování opouštěli kamadádi, kteří to nedávali a běžně se mi nechtělo další ráno se zase probudit a muset přežít další den...
Ale měla jsem v té době trenérku tance/kamarádku, rovněž studentku veteriny, které se nelíbilo, jak (ne)řeším svůj život. Přesvědčovala, až se i naštvala, že to prostě musím změnit. Chtěla ať zkusím jednu naši doktorku – školní psycholožku, pro studenty zadarmo a celkem milou od pohledu. Znala jsem ji z jedné přednášky v anatomii...
No, slíbila jsem to kamarádce, protože jí na mě záleželo, takže jsem ji nechtěla zklamat nebo ztratit. Na tento popud jsem napsala email, objednala se na první schůzku, došla tam... A na tři a půl roku měla psycholožku.

Co je důležité je to, aby vám psycholog seděl. Musí to být někdo, komu věříte a dokážete se s ním otevřeně bavit.
A to o všem možném. Já, protože jsem to myslela opravdu vážně, jsem si hned na začátku stanovila pravidlo, že na cokoliv se zeptá, po pravdě jí odpovím. Nebudu lhát, nebo zastírat pravdu, ani říkat jenom část. Ani u nepříjemných témat a otázek.
Občas byly. Pro mne nesmírně těžké za některé svoje problémy převzít zodpovědnost. Někdy řekla, že jsem v něčem sobecká a já musela pobrat, že to je ale dobře. Nebo, že si za některé věci můžu sama – ale nejsem proto špatná, ona si to nemyslí. Taky, že když ji rozčiluje jeden aspekt mého chování, neznamená to, že to se mnou nemá cenu a nemusím už chodit.
Psycholog vám občas řekne něco, co nechcete slyšet, nebo je to pro vás těžko stravitelné. Ještě ke všemu, pokud bude tak dobrý, jako Hani, mívá pravdu.

ALE!

Když od něj odcházíte, v 99ti procentech případů je vám mnohem líp, než když jste tam šli.
Učíte se porozumět, co se děje ve vašem životě. Možná i to, že si něco způsobujete sami – to vám ovšem dává obrovskou možnost změnit to. Najednou je moc ve vašich rukou. A vy, pod vedením, víte, že to můžete dokázat. Co víc, cítíte, že to postupně dokážete.
On za vás váš život nevyřeší. Dá vám ale možnost udělat to. Navíc dokud to bude potřeba, bude stát za vámi, podporovat. Lépe než kamarádi, protože jakožto nestranná osoba vidí mnohem víc a taky vám to i řekne.

To je ten důvod, proto každému doporučím najít si psychologa. Toho správného tedy. Protože vím, že může strašně moc pomoci.
Nemyslím tím žádnou přehnanost typu „spása všeho“, on to není superman, aby vás ochránil před vším zlým.
Ale já jsem díky ní začala vidět věci s nadhledem, naučila jsem se souvislosti, jak správně reagovat, pohled na sebe
i dění kolem nezkresleně. Rozklíčovat svoje psycho stavy, co se děje a proč. Vymanit se z některých, z většiny, mých kruhů. Navazovat a udržovat mnohem zdravější vztahy s lidmi.
Něco jsme taky nestihly, no bohužel, čas byl dán. Jo a nemůžu nezmínit, taky mě nepodporovala v neperspektivním studiu jenom kvůli možnosti zůstat s kamarádkou, nebo u ní v terapii. Čímž mi pomohla neztratit zbytečně další dva roky života.

Naučila jsem se samozřejmě pár věcí, které sama využívám při pomoci ostatním, například pravidlo bezpečného místa (kde nikdo neposlouchá a neruší) a dostatku času (pokud se vám někdo svěřuje, nesmíte na to mít deset minut prostě! A pokud máte, nenechte tu osobu rozmluvit.). Nebo uzavření kruhu - když si s někým povídám o vážnějších věcech, je dobré to nějak uzavřít, než se rozloučíme...

Jak poznat toho správného psychologa?
Mně od prvního sezení Hani prostě seděla, mluvilo se mi s ní dobře, poslouchala, zajímala se a bylo znát, že je to upřímné. Měla jsem pocit, že se posouvám a doopravdy věci řešíme. Nesnažila se být jenom hodná, ale ani bagatelizovat nebo shazovat, prostě mluvila na rovinu, ale s citem. Bylo mi líp a věděla jsem, že i když je zle, tak mám domluvené další sezení po kterém se to zase zlepší.
Tak bych řekla se dá poznat, že je to pro vás vhodný, ten správný, psycholog.
Navíc ještě pro mne pochopitelně žena ve věku, kdy by mohla být moje máma, je asi nejpřirozenější typ osoby, které se mi chce svěřovat. I to mohlo být důvodem, že mi první psycholog – muž moc nevyhovoval a naopak k ní mi netrvalo vůbec dlouho získat úplnou důvěru.
Takže i nad tím se můžete zamyslet. Zda by pro vás bylo sympatické řešit svůj život s mužem, ženou, jakého věku,
jak na vás působí třeba prezentace na webu...

S čím negativním se můžete setkat?

Že vám psycholog nesedne. Buď neposlouchá, nerozumí, chová se neprofesionálně... V horším případě může i manipulovat a ubližovat. Nebo je to jen typ osobnosti, s níž se vám nemluví dobře a lidsky se míjíte. Tak je potřeba hned to zkusit jinde. NEVZDAT to...

Že se vaše okolí bude snažit všemožně vás odradit. A to se dá čekat u těch nejbližších, které budete na terapii jistě rozebírat. ONI TO VĚDÍ. Včetně toho, jak vám třeba škodí. Vy to zřejmě během terapie zjistíte, což si uvědomují. Takže proč vám asi zkouší namluvit, že psychologa nezajímáte, nemáte ho poslouchat a stejně vám nepomůže, je to ztráta času, dobré jen pro magory...?

Že vám pod nohy hodí klacek vaše vlastní psychika. Budete se třeba zlobit, že to nepomáhá, nebo se na psychologa moc upnete, něco bude moc těžké, utečete a nebude se vám chtít na další sezení...
To, že znovu přijdete, si můžete dát jako pravidlo (to jsem taky měla). Pomoc chce čas a je třeba s tím počítat, obvykle se řeší problémy vytvářené celé roky až desetiletí, to nemůže jít za měsíc. Upnout se na někoho, kdo vám pomáhá, může být pro nejisté typy přirozené, ale dobrý psycholog vám to nebude chtít dovolit a nebude vás v tom podporovat, což může sice vyvolávat nepříjemné emoce, je to však správné.
Možná si už předem uvědomujete, jako já, svoje sklony se k lidem upínat. Pak se můžete sami ohlídat - samozřejmě jsem si cíleně dávala pozor, protože nějaká zkušenost (i s tím, jak to může špatně dopadnout) s mými bezpečnými osobami už byla.
Měla jsem (a mám) Hani moc ráda, vždy jsem si jí vážila, respektovala její názory a rady, brala si je k srdci, pochopitelně se mi po ukončení terapie i stýskalo, dodnes zůstáváme určitým způsobem v kontaktu - osobní rovina je v pořádku a jinak to ani nejde. Ale pokud se vám stane, že psycholog začne být nejdůležitější osobou vašeho života, máte tendence psát 15 emailů denně, zlobíte se, když neodpovídá a nárokujete si pozornost i čas, ukončit terapii nemáte v plánu ačkoliv už vám vlastně moc nedává, to v pořádku není. Tak pozor na varovné signály.

A hodně štěstí!

Na úplný závěr samozřejmě malá reklama, kterou si zaslouží. :-)

Tohle jsou stránky mé psycholožky Hani, paní doktorky MUDr. Hany Pavlíkové, Phd., která mimo svou soukromou praxi také poskytuje poradenství pro studenty a vyučuje anatomii na VFU Brno.

http://hana-pavlikova.cz/

S čistým svědomím doporučuji a hlásím, že nejen já sama, ale i moje okolí velmi pozitivně hodnotí změny, jichž jsme u mne společně dosáhly.