A proč pomáháš lidem?

A vrací ti to nějak? Co z toho máš? Jsou ti ty lidi aspoň vděční? Proč se staráš o cizí?

Často v různých obměnách slyším tyto otázky od svého okolí.
Většinou to nemyslí zle, jsou za tím obavy o mne a můj život, protože pochopitelně jsem někdy taky unavená, smutná, když doprovázím ty "moje lidi" v jejich trápení.
Občas za tím vidím minulost tázající se osoby, která někdy dříve možná potřebovala pomoc a té se jí nedostalo. Občas prostě jen údiv, zvědavost, co jsem zač. Na to jsem si už zvykla, spousta lidí na mne kouká lehce jako na UFO, že se zajímám, ptám a sem tam pro někoho udělám něco nad rámec. ;-)

Proč pomáhám lidem...
No, předně bych asi vyměnila výraz "pomáhám" za "snažím se pomáhat", protože určitě to není, že bych každému reálně pomohla.
Také ne všem. Založením rozhodně nejsem extrovert, co by se hned s každým přátelil. Ač se to možná nezdá, protože mluvím o věcech vcelku otevřeně, od většiny lidí si držím odstup. Pokud někoho mám ráda, potom pro něj udělám leccos, když je problém. A z druhé strany, je dost lidí, které jsem získala víceméně tak, že se začali svěřovat.
"Moji lidi" je takové označení pro celou skupinu těch, na nichž mi záleží.

První odpověď na tuto otázku jsem používala hlavně jako mladší a to: Aby se nemuseli cítit jako já.

Protože jako dítě v pubertě jsem si asi na svoje trápení připadala hodně sama. Věk, kdy se málokdo svěřuje rodičům - já jim ani nechtěla přidělávat starosti, kamarádů pár a buď daleko, nebo mě namísto pomoci vždy, když mi bylo zle, odmítali. Na určité momenty nezapomenu. Třeba, když tátu odvezla záchranka a moje údajná nejlepší kamarádka mě poslala do háje, že se mnou nebude. Později mi taky řekla, ať se neopovažuju od ní očekávat jakoukoliv pomoc,
že ona to dělat nebude.
Já jsem taková nikdy nebyla, ale hlavně díky těmto zážitkům být nechtěla. Už tehdy jsem třeba pomáhala novým dětem v kolektivu, dokud nezapadli, bavila jsem se s nimi já. Jako takový odrazový můstek - sama jsem totiž stála na okraji, takže obvykle po pár týdnech, až si našli kamarády, se mnou se dál nebavili. A mně to nevadilo.
Kdo může lépe pochopit, jaké to je, než ten, kdo samotu, odstrkování, nenaslouchání zažil, ale naučil se v tom najít i tak svoje místo?

Další odpovědí je: Protože i mně nakonec vždycky pomohli.

S odstavcem výše se to kupodivu nevylučuje. Měla jsem bezpečné osoby, které jsem si sama našla. Pokud jsem potřebovala pomoc, naučila jsem se přijít (šlo hlavně o učitele ve škole), problém vysvětlit, říct si o to.
Sice z jiné podrubriky víte, jak jsem bojovala s angličtinou a tělocvikem a že v tom mi vlastně nikdo úplně nepomohl, neznamená to však, že se nepokoušeli. Po svém ano. Vždyť kvůli mně žádala třídní o změnu komise u maturity, sháněla pro mne psychologa - jiný vyučující mne zase uvolňoval z hodin, abych k němu mohla docházet, přestože absence pak přesahovala povolený limit... O mé dobré víle, která mne připravila na přijímačky a ochraňovala minimálně polovinu studia na gymplu, bych mohla vyprávět hodiny.
A já si myslím, že pomoc se má posílat dál. Částečně to rovnou odpovídá na otázku "vrací ti to nějak", ne, obvykle nevrací a já to ani nechci. Spíš věřím, že ten, komu jsem třeba pomohla já, pomůže jindy, jinde, zase někomu dalšímu.

No a odpověď, která mi dává největší smysl: Protože mi byla dána velká empatie, schopnost vcítění, naslouchání, hodně lásky, kterou dokážu dávat. To je dar a měl by být využit.

Protože si myslím, že kdo může pomoci, ten by měl, snažila jsem se a snažím stále tyhle svoje schopnosti rozvíjet. Uvědomuju si, že umím vidět pod povrch, v lidech si určitým způsobem číst, na některé se dokážu nacítit, přejímat pocity, zrcadlit. Je to pro mne krásná věc, taky ale náročná, protože cítit co cítí někdo v zoufalé situaci vyčerpává. Přesto jsem moc ráda, že mi bylo dáno to umět.
Ale taky vím, že tyto schopnosti se musí využívat s citem, protože mohou stejně tak pomáhat, jako škodit, podpořit i srazit, uklidňovat i děsit. Kdo by chtěl, aby si v něm někdo další jenom tak četl. Koho potěší, když ukryté niterné trápení vytáhne kdosi na světlo. Je to velice ohrožující a proto primární věc je - zní to jako velké klišé - láska.
Řekla bych, že to nejvíc pomáhalo i pomáhá mým lidem. To, že vědí, jak moc ráda je mám. Umožňuje to o věcech mluvit. Ale i nemluvit.

Na téma vděk...
Tak je primárně velmi důležitá věc uvědomovat si, že jej nesmíte čekat. Natož vyžadovat. Je v pořádku, pokud někomu pomůžete a on je vám za to vděčný, ale je v pořádku také, když není. Podat pomocnou ruku člověku v obtížné situaci, někomu, kdo se trápí, není výměnný obchod a určitě to nikdo nesmí dělat proto, aby později mohl říkat "ty mi musíš být vděčný, já jsem ti pomohl, takže teď musíš dělat, co já chci".
Bohužel spousta manipulátorů a citových vyděračů přesně tím operuje...
Často se stane, že někoho doprovázíte určité období, ale on pak z vašeho života přirozeně vymizí. Může být také to, že kontakt přeruší cíleně, protože jste viděli příliš mnoho, připomínáte něco, na co chce zapomenout... Část lidí se zase ozve, až bude zle.
Nemyslím, že je to špatně.
Dám takové přirovnání - máte záchrannou stanici a dravce s poraněným křídlem, který potřebuje pomoc, aby se vyléčil. Tak léčíte, staráte se, máte rádi. Proč to děláte? Aby přišel den, kdy jej vypustíte, bude moci zase létat... Ten den přijde, on odletí. Co vy? Zamáváte, popřejete hodně štěstí a bude vás hřát u srdce, že letí, nebo vyčítat a zlobit se, že si jen tak odletěl? :-)

Návraty ve špatných obdobích pak nejsou využívání, ale znak toho, že jste bezpečnou osobou, které ten člověk důvěřuje.

Proč se starat o druhé/cizí lidi...?
To samozřejmě každý nedělá, ani nedokáže, nebo nechce. Dříve jsem to nechápala, jak někdo může být sobecký
a starat se jen o sebe. Dnes to pro mne stále není atraktivní povahový rys, ale naučila jsem se respektovat to.
Je lepší, když někdo takový ani nezkouší pomáhat druhým, protože to stejně dopadá špatně.
Cizí... Pro mne samozřejmě lidé, jimž se snažím ulehčit špatné situace, podpořit je a držet, než bude zase dobře, nejsou a ani nemohou být cizí. Nejsem profesionál (a i tam vzniká vztah mezi terapeutem a klientem), jsou to pro mne blízcí.

A co z toho člověk má...?
Všem vždy vysvětluji, že to pomáhání není zas tak nesobecká věc. Děláte to z velké části i kvůli sobě, protože se potom cítíte líp. Užitečně, zaměstnaně, jako lepší lidi, než byste jinak byli.
Pro mne pocit, že jsem někomu třeba opravdu pomohla, vidět, jak se utrápené duše vrací do života, smět u toho být, je obrovská motivace fungovat.
Samozřejmě se tím taky učím věci, které se jinak naučit nelze a potkávám spoustu velmi inspirativních lidí. Vidět, jak se perou s problémy a zlými situacemi pak někdy pomůže mě, když se něco děje v mém osobním životě. Mám příklady, jak bych věci řešit chtěla i co je naopak pro mne nežádoucí, kam co vede i třeba jak se chová okolí
v nějaké situaci.

Tudíž dává mi to hodně.

Samozřejmě určitou daň za to ale taky platím.
Když je někomu opravdu hodně zle, já jsem s ním, ať už fyzicky, nebo v myšlenkách na dálku, do určité míry cítím, co cítí, tak potom taky nemůžu jíst, spát, normálně fungovat. Taky jsou dny, kdy jsem vyčerpaná a nevidím ani svět kolem sebe. Čím víc mi na tom člověku záleží, tím víc to prožívám.
Samozřejmě i já mám někdy problém řídit se tím, co je správně - taky bývám zklamaná, nebo smutná, že si někdo ubližuje, když by nemusel. Taky občas chci už nemít nikoho ráda, když mi přijde, že jenom já se tím vším trápím
a řeším. Sem tam se naštvu, když se lidi chovají jinak, než bych chtěla, i když je to nesmysl.
Taky jsem jenom člověk.
Ale... Aspoň je stále prostor, kam se rozvíjet a kde na sobě pracovat.

Na úplný závěr snad jenom jedno. Přeju všem, aby na to nebyli sami!