Nelez na tu prolízačku...

Když chcete pomáhat lidem, tak asi to nejtěžší a zároveň nejdůležitější věc je přijímat je takové, jací jsou.
Mít je rád proto, občas možná malinko přesto.

Zní to tak samozřejmě a jednoduše, ale... Často se stane, že si někoho idealizujete a rádi máte spíš svoji představu, jaký by měl být. Od blízkého očekáváte, že se v situacích, které nastanou, bude chovat tak, jak od něj čekáte, jak chcete, pro vás správně. Není to dobře, vede to totiž ke zklamání. Zároveň však není vůbec jednoduché nic neočekávat.

Ještě zajímavější situace je, pokud váš blízký bojuje s něčím, co znáte, s čím jste si sami neporadili, tak to potom od něj očekáváte ještě víc – vždyť pokud on se zachová „špatně“, tak vás to štve za něj i za vás samé.

Příklad.
Vy sami se bojíte nejistoty natolik, že raději zůstáváte v nějaké situaci, která vás ubíjí, necítíte se dobře, ale znáte ji. Je to tedy pro vás bezpečnější, než riskovat, radši to vydržíte, protože co kdyby se jinak stalo něco ještě horšího?
Když se ale do zlé situace dostane vaše kamarádka, podporujete co nejvíc v tom, aby z té situace okamžitě a definitivně odešla. Když to neudělá, máte pocit marnosti, snad se i zlobíte.
Proč máte vztek na druhou osobu, když vy sami nedokážete to, co po ní chcete?

Těžké je to, když někdo z vašich blízkých situace opakuje.
Zároveň je to ale hodně časté, skoro každý máme nějaké ty kruhy, ve kterých se motáme.

Z jedné strany – pokud pokaždé řešíte, snažíte se pomoct, utěšujete, vidíte naději na zlepšení a za pár dní je vaše blízká osoba tam, kde byla, je to náročné na psychiku. Záleží vám na tom člověku, přejete mu lepší život, aby konečně dokázal z kruhu vystoupit, třeba to vypadá, že se podaří a... Zase nic. Je to poněkud frustrující.

Z druhé strany – když vy jste ta osoba, motající se v kruhu. Něco se stane, potřebujete podporu, blízkost, útěchu, chtěli byste z toho ven, opravdu moc, ALE nejde to... Všichni řešení vidí, vy také víte, že objektivně existuje, jenomže ne pro vás, vy nedokážete vystoupit. Vnímáte ovšem, že všem, kdo vás mají rádi, je z toho nanic, cítí frustraci, zlobí se na vás. Připadáte si jako úplný idiot a velká zátěž pro kamarády. Možná budete mít tendenci radši se uzavřít a příště pomoc nechtít.

Pokud jsem pomáhající osoba, určitě nechci, aby se někdo z mých blízkých trápil sám a všechno to uzavíral do sebe, protože to pravděpodobně jednou stejně přeteče. A pak je ještě hůř. Člověk si musí uvědomit, že pro ty své lidi má být (pomoci jim těžkou situaci zvládnout, nechat se vypovídat...), ale nemůže jejich život řešit, natož vyřešit, za ně. To musí sami a dokud nejsou připraveni převzít zodpovědnost, bojí se, necítí se dost silní, tak s tím neuděláte nic. Tak to prostě je a je to tak v pořádku.

Pokud jsem já byla naopak nešťastná z nějaké situace, chtěla jsem vždycky jen vyslechnout, necítit nátlak (ať s tím něco dělám), nebo výčitky.
Příklad.
Mezilidské vztahy jsou občas velice složité. Blízká osoba mi ubližovala, pro mne ale byl tento vztah důležitý natolik, že jsem si neuměla ani představit bez něj existovat. Konkrétní situace - obvinění z toho, že jsem téhle osobě zničila život. Reakce - byla jsem zoufalá a cítila vinu. Co jsem potřebovala - někomu se s tím svěřit a sdílet své nepříjemné pocity. Co povětšinou chtělo okolí - abych okamžitě přerušila kontakt s danou osobou, protože mi dokola ubližuje.
Reakce okolí poprvé je lítost a utěšování. Podruhé, potřetí tlak na to, ať odejdete. Po Xté to už může být odmítnutí a prohlášení, že si to zasloužíte, protože jste asi úplně pitomí.

V mém konkrétním případě samozřejmě ne, že by to nebyla pravda, včetně toho, že jsem si za to vlastně mohla sama, protože obvykle se k vám protistrana chová tak, jak to vy dovolíte. Nicméně jakožto účastník naplno v tomhle toxickém vztahu jsem spoustu věcí nemohla vidět, natož je účinně řešit. To až po delším čase, když souvislosti začaly zapadat do sebe, dostavil se nadhled a ještě později i síla to řešit. Zejména tedy pocit, že už se nebojím být bez téhle osoby a ve svém životě ji dál nechci.
Jakmile mi to došlo, bylo hotovo. Ale dříve to opravdu nešlo. A byla jsem velmi smutná, když mě blízcí opouštěli kvůli tomu, že to řešit nedokážu, samozřejmě.

Proč vlastně ten zvláštní titulek? :-)

Lidé mi často říkají, že bych byla dobrá máma.
Snad i proto, že si tak sama někdy skoro připadám. Ať už na bytě kdysi, kde jsem stejně shovívavě ty drobky ze stolu uklidila sama, upekla jim koláč a když mi bylo špatně, snažila jsem se pro ně smát a v noci brečet (aby neviděli, maminky taky pláčou po nocích, ne?). Anebo se všemi, kdo mě potkali na cestě po svých kruzích a jsem pro ně zdrojem oné podpory a pochopení.

Nelez tam, spadneš a ublížíš si, říkáte dítěti. Stejně tam poleze. Spadne, odře si kolena, přiběhne za mámou, aby ho utěšila. Chce pomazlit, ujistit, že to zvládne a přebolí to. Ne vynadat, protože „jsem ti to říkala, neumíš poslouchat?!“.

No a ono to s dospělými, co mají trápení, není zas tak jiné. Taky si někdy ubližují sami, když se dostávají do stále stejných situací. V tu chvíli to ale bolí, je smutno... Je potřeba dát všechnu podporu a lásku.
Nezáleží na tom, co už bylo, pokolikáté se pláče nad tou samou věcí, prostě teď to bolí.
Tak utěšte, pohlaďte a naslouchejte. Poraďte jemně. To „já jsem ti to říkala“ nevyslovujte, řekněte si to v duchu. „Můžeš si za to sám“ neříkejte radši vůbec.

Je pravděpodobné, že dítě se stabilní podporou matky se naučí líp držet a nepadat. A pokud mají lidé najít cestu ze svých kruhů, tak k tomu mimo jiné taky potřebují cítit podporu a pochopení.
Tento příměr mě napadl nedávno, ale dává mi smysl.

Bezpodmínečná láska a přijetí, kterou máme dostat od rodičů, je základním kamenem toho, jak se vnímáme my sami. Ale ani rodiče ji neumí vždy dávat. Je to těžká věc.
Člověk chce být svým okolím pochopen a přijímán, cítit se bezpečně, ne osamněle. Láska ani přátelství by si neměla klást podmínky, za jakých si ji zasloužíte. Pokud jste v pohodě, všechno děláte "správně", každý s vámi bude kamarád, těžké chvíle a zejména delší těžká období to pak protřídí. Myslím si, že i lidé beznadějně zacyklení ve svých kruzích, co zatím nemají ani v dohledu východ, si zaslouží, aby je měl někdo rád. :-)

Za sebe, mám v životě někoho, kdo se mnou asi tak miliardu podobných věcí ustál.
Kam jsem si pro útěchu mohla přijít vždycky znova a dokola se svěřovat s tím, co mě trápí a z čeho absolutně nedokážu vylézt ven, byť to samozřejmě bylo jediné logické a správné řešení. Když jsem pak po letech konečně dospěla k tomu, že jsem vystoupila z kruhu, stále ještě stála tato blízká osoba vedle mě, radovala se z toho se mnou a dodnes ji mám.
Ale byly vztahy, o něž jsem takto přišla. Dost lidí to neustojí, zklamete je a štvete, až od vás raději utečou.

Já tohle vím.
Ze všech sil se snažím, abych dokázala bezpodmínečně přijímat, chápat a mít ráda.
Občas se sebou samozřejmě taky trošku bojuju.
Uvědomuju si však, proč to tak je, co vlastně cítím i jaké důvody to může mít. Snažím se zpracovat všechny informace, co mám, hodně si věci analyzuju. Držím se toho, co je důležité.

Myslím, že mi to docela jde.
Což je rozhodně úspěch, když pomyslím, že kdysi jsem měla tendence lidi si idealizovat hodně moc, snažit se je měnit a tak podobně. Dnes už je umím mít ráda opravdu takové, jací jsou. Skoro vždycky.

Uvědoměním si, že právě tahle věc je nejdůležitější, všechno začíná.
Tak snad jsem vám zase trochu rozšířila obzory a třeba přivedla k zamyšlení. :-)