Když nemůžeš, tak přidej!
Problémy v životě, ať už jsou to různé těžké situace, které vám nastaly (ztráta blízké osoby, nejistota v zaměstnání, nemoc, nevěra a podobně), nebo problémy interní, způsobené psychikou - úzkost, panické ataky, depresivní syndrom (samozřejmě lehčí stavy, případně medikací zvládnuté a jen doznívající), hrozně ubírají energii a chuť do života.
Objevuje se psychická únava, člověku se najednou do ničeho nechce, na nic nemá sílu. Všechno ho rychle vyčerpá. Přitom třeba objektivně není důvod být tolik unavený, okolí tomu většinou nerozumí, ani vy sami to nechápete, proč je těžké se zvednout a něco dělat, proč radši sedíte na gauči a zíráte do zdi, místo smysluplné činnosti, nebo proč potřebujete tolik spát. Z mojí zkušenosti ještě ke všemu tahle únava sílí, když se jí člověk "poddá", snažíte se odpočívat, abyste energii doplnili, ale místo toho jste jenom unavení a vyčerpaní ještě víc.
Ostatně, tak se dá taky poznat, že nejde úplně o běžnou, fyziologickou únavu, kdy se párkrát pořádně vyspíte, dáte si kafe a je dobře.
A myslím si, že zároveň může jít o předstupeň syndromu vyhoření.
Vzhledem k tomu, že jednak jsem od puberty většinu času měla problémy sama se sebou, které jsem různými způsoby a různě úspěšně řešila, druhak v mém okolí bylo, je a pravděpodobně vždycky bude hodně lidí, jejich životní cesty jsou trnité a já se snažím s nimi jejich bolesti sdílet, tuhle únavu znám.
Od sebe a někdy ji vidím i na někom jiném. Díky vlastnímu prožívání vím, jaké to je. Znám také vyčítavé reakce typu "ty se pořád jen válíš, s ničím nepomůžeš, nic neděláš", okolí to sice někdy myslí dobře, přepokládá, že vás vyburcuje, za sebe však mohu říct, nefunguje to. Únava se nezmenší a k tomu se cítím špatně, protože nesplňuju očekávání, nechovám se, jak mám.
Co mi pomáhá?
Nejvíc ze všeho vypadnout pryč, ideálně někam, kde mám navíc fyzickou aktivitu.
Tomu se budu věnovat za chvíli, protože titulek článku přímo souvidí s tímto řešením.
Pokud nemůžu opustit prostředí, v němž jsem a kde tu únavu prožívám, tak mi pomáhá zaměřit se na fungování. Hlídat si, abych dostatečně spala, dostatečně jedla. Mít přibližný plán, co který den budu dělat, co je potřeba, abych se měla čeho přidržet - přirozeně jsem klidnější, když vím, co všechno se bude dít, nevyvolává to potom tolik úzkostné stavy.
Je potřeba být na sebe hodná, to znamená nevyčítat si sama, že aktivita a fungování není podle představ. Úplně stačí, že vám to dost možná vyčte okolí, netřeba si ještě přidávat. Naopak, je dobré uvědomovat si, co se děje (třeba to, že taková únava není OK a případně z čeho pramení), že tenhle fakt - zažíváte něco špatného ještě neznamená, že jste špatní vy. Ale zároveň tedy nesklouznout ke schovávání se za to (já za to nemůžu, všichni na mě musíte brát ohledy). Zkoušet, co by konkrétně vám pomohlo od vás samotných i třeba od okolí. Mně třeba demotivuje tlak z vnějšku a mnohem líp se mi funguje, pokud motivace pochází ode mne.
A teď konečně k tomu titulku. To určitě neznamená při psychické únavě ještě přidat a nezvolnit. Jsou to spíš slova, která si můžete opakovat, když jdete s báglem na zádech skotskou vysočinou a stanovací místo v nedohlednu. :-)
Protože to je lék, který se osvědčil mně.
Člověk by předpokládal, že když je zničený psychicky a k tomu se zniči fyzicky, bude v háji. Já si to myslela. Když jsme po mých státnicích, kdy se mi sešlo toto zakončení studia s vážnou situací doma a nástupem do práce, takže toho na mne bylo opravdu dost, vyrazily s kamarádkou na přechod Velké Fatry... Bagáž plná, boty deset let staré (to silně nedoporučuju, v Praze jsem je po návratu rovnou vyhodila do popelnice a šla dál v ponožkách) a můj první vícedenní pochod, takže jsem některé úseky sotva lezla už. Pamatuju si, že jsem byla až vzteklá, že vydávám všechnu energii, byla jsem si jistá, že mi bude potom chybět. Nedokázala jsem si představit, jak přežiju dál, když ty síly nebudu mít, protože je vyčerpám.
Ale po návratu jsem zjistila, že mákla jsem si fyzicky pořádně, ale psychika je spokojená. Chybějící energie se nekonala, naopak.
Další rok už jsem vyrazila s tou samou kamarádkou na můj první opravdový trek do Skotska. Tam jsem sice taky místy málem vypustila duši (ok, boty, značené v Decathlonu "střední turistika" patrně nejsou na pochody nad 100km s 15kg na zádech), ale nesmírně mi to dobilo baterky. Do té země jsem se hluboce zamilovala.
Když si člověk sbalí batoh a odjede pryč, doprostřed přírody, kde je klid, žádná wifi, žádný seznam co všechno musí, tak všední život i starosti zůstanou někde daleko doma. Máte před sebou, jdete-li do toho tak, jako my, několik dní cesty, danou trasu a všechno, co vás zajímá, je přítomnost. Vnímáte tu přírodu kolem, která je nádherná, a sebe. Dost možná si sáhnete někde prakticky na dno fyzických sil, ale jít dál musíte a taky jdete. Když se večer zastavíte, rozložíte stan, nebo se vrátíte do pohodlí karavanu, máte čistou hlavu.
Motivace pro takový trek je navíc i v překonání se (jakože místy fakt bolí nohy a umýt se k řece jdete po špičkách, protože normálně to nejde), dokázat to, vždyť za několik dní ujdete dost přes sto kilometrů. Cestou tam možná pochybujete, zda to zvládnete, na trase v krizích nadáváte sami sobě, do čeho jste to šli, ale na konci je super pocit, protože jste to zvládli.
A když se vrátíte domů, tak nějakou dobu máte hodně z čeho čerpat.
Jediné riziko je, že se vám začne časem stýskat. :-) To je čas vybrat další místo, kam se chcete podívat a začít zase plánovat...
Takže tohle pomáhá proti psychickému vyčerpání mně a věřím, že by mohlo i vám. Ne nutně Skotsko, ne nutně dálkový trek nebo přechod pohoří, ale vypadnout pryč a dát si pauzu. Ideálně bez internetu, telefon nebrat a doopravdy odpočívat.
Pokud by někoho zajímaly naše zážitky ze Skotska, kde jsme absolvovaly East Highland Way a víceméně celou trasu Arran Coastal Way, tak o tom zvlášť napíšu podrubriku této podrubriky. ;-)
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO